Člověk-Přirozenost - Pud sebezáchovy - přednáška č. 5

09.03.2022

Zdravím Vás lidičky,

já jsem Diskutér a připravil jsem si pro Vás projekt Poznávání podstaty. Dnes nás čeká 5. přednáška v rámci tohoto projektu. Tato přednáška je věnována tématu Pud sebezáchovy v rámci tematického okruhu Člověk.

Nejdříve si zopakujme lehce ambiciózní cíl projektu, kterým je: Drobná úprava světa, aby se nám tu žilo lépe. V rámci tohoto cíle jsme, a ještě dlouho budeme v oblasti zlepšení vlastního života tím, že se budeme snažit jej mít naplněný.

Termín poznávání prezentuje myšlenku, že existence věcí, jako zlo, strach, stres, nejistota, frustrace apod. je do značné míry umožněna neznalostí a nepochopením určitých jednoduchých principů a zákonitostí fungování člověka a světa kolem nás. Tento názor je inspirován starořímským filozofem Senecou.

Nedokonavý vid slova poznávání odkazuje na to, že je to nikdy nekončící proces.

A slovo podstata neboli jádro odkazuje na nutnost nejdříve nalézt základní příčinu, než budeme něco řešit. Pokud nás trápí nemoc, tak přeci také preferujeme, aby lékař léčil tu nemoc, a ne pouze její příznaky, že?


Odkaz na přednášku ve formě videa na YouTube - zde


Na úvod přednášky upozorňuji, že zde prezentuji vlastní názory na určitá témata. Je třeba, abyste veškeré informace kriticky zvažovali a snažili se je pochopit v širším kontextu. Distancuji od toho, pokud bude někdo prezentovat pouze část přednášky bez uvedení celkového kontextu. Takto podané informace by mohly být značně zavádějící.

Nejdříve si řekněme, co to vlastně je ten pud sebezáchovy a proč je tolik důležitý.

Jako lidé jsme přeci myslící a inteligentní bytosti a žijeme v poměrně bezpečném prostředí. Proč by nás tedy měl zajímat nějaký pud sebezáchovy?

Vezměme to opět pěkně od podlahy. Jaký je vlastně rozdíl mezi plastovou figurínou ve tvaru člověka, keřem ostříhaným do tvaru člověka, gorilou a živým člověkem? S trochou fantazie jsou si všechny čtyři příklady podobné. Za chabého osvětlení by obrysy všech čtyř zástupců při pohledu z větší vzdálenosti byly i zaměnitelné. V čem se tedy liší? Jak se vlastně chovají a fungují jednotliví zástupci?

Nejdříve si popíšeme figurínu, která zastupuje neživé předměty. Figurínu položíme na nějaké místo. Figurína na místě zůstane. Není totiž živá, a proto se nikam nepohne. A to ani, když jí bude poškozovat vítr, mráz, nebo slunce. Pokud již dojde k poškození figuríny, tak figurína nemá regenerační schopnost. Proto postupně bude chátrat a asi by se postupem času i rozpadla. Stejně tak si figurína není schopná obstarat své potomky, kteří by zajistili pokračování její existence. Když figurína podlehne opotřebování, nebo poškození, tak je její existence, jako celku, u konce.

Dalším příkladem je keř, který zastupuje rostliny. Rostliny, alespoň pokud vím, vědomí také nemají. I tak už keř bude o něco chytřejší než figurína. Keř bude růst a jeho fungování bude v souladu s denní dobou, s ročním obdobím a okolními podmínkami. Pokud bude keř poškozen, například mu silný vítr odlomí větev, tak stále může dále přežívat. Keř má spoustu dalších větví, které mohou dále růst. Velkou výhodou keře oproti figuríně je i jeho schopnost zajistit si potomky. Keř tedy dokáže času a okolním podmínkám vzdorovat lépe než figurína. Pokud ale nadejde dlouhé období sucha, tuhé mrazy, do daného prostředí se rozšíří nějaký agresivní konkurent, nebo si keř oblíbí nějaká zvěř, tak pro keř nastává těžká zkouška. Keř neuteče. Keř se neschová. Ani bojovat keř nemůže. Pokud nebezpečí samo nezmizí, tak keř přežije pravděpodobně pouze v případě, že budou někteří jeho potomci dostatečně vzdáleni od nebezpečí. Samotný původní keř se ale nejspíš nezachrání. Keř tedy oproti figuríně umí lépe odolávat měnícím se podmínkám, dokáže se vypořádat s menším poškozením a zvládne si zajistit potomky. Pokud ale bude čelit vážnějšímu nebezpečí, pravděpodobně se s ním nevypořádá.

A jak si povede ta naše gorila? Té nejdříve nějaký hlásek napoví, že má prozkoumat okolí, aby zjistila, zda jí nehrozí újma. Gorila poté bude mít jistě hlad a žízeň. Na radu pudu sebezáchovy si proto obstará potravu a vodu. Když nebude gorilu nic vážně trápit, bude odpočívat. Pokud se gorila zraní, tak lehčí zranění tělo zregeneruje, těžkému zranění gorila pravděpodobně podlehne. Teď ale přichází to zajímavé. Pokud gorile bude zima, přílišné teplo, nebo jí bude trápit jiný nekomfort, tak si pokusí vyhledat lepší prostředí. Gorila nezůstane nečině na místě, ale pokusí se svojí situace řešit. Stejně tak, pokud ji napadne predátor, nebo bude vystavena jinému vážnému nebezpečí, pokusí se utéct, nebo bojovat. S přibývajícím časem bude také gorila cítit, že jí ubývá sil a že je její život v neustálém ohrožení. Proto si gorila pokusí zajistit potomky. K zajištění potomků ale musí najít nějakého zástupce stejného druhu, ale opačného pohlaví. Tady už to má gorila těžší než ten keř. Aktivní hledání a dobývání opačného pohlaví v kombinaci následovnou péčí o potomky je daň za dar pohybu. Gorila si s tím ale poradí, protože zjistí, že má výroba potomků i svá pozitiva J. No a s těmi potomky ... s těmi je to občas hrozná šichta! Gorilu to někdy stojí obrovské nervy a ti drobní "goriláčci" jí často přivádějí až na pokraj sil. Přes to všechno jsou, ale potomci tím nejlepším, co naší milou gorilu v životě potkalo. A i ty strasti nakonec stojí za to. ... Teď se na to podívejme zpětně. Gorila musela udělat správně spoustu kroků a činností, aby byla schopná přežít. Dnes bychom to nazvali velmi pokročilý systém řízení, kterým zatím ani dnešní nejpokročilejší technika nedisponuje. Gorila má ale toto řízení integrované. Toto řízení na ní působí pudy a emocemi. Díky tomu gorila ví alespoň zhruba, co má dělat. Nevím jak Vás, ale mě tato vychytávka naprosto fascinuje.

A jak je na tom ten náš oblíbený člověk? ... Zpočátku se jednání člověka moc neliší od jednání gorilky. Člověk je také nejdříve hnán pudem sebezáchovy. Zprvu se také věnuje vlastnímu přežití a s případným nebezpečím by bojoval, nebo by před ním vzal do zaječích. Pokud člověk není v nebezpečí života, pak je jeho hlavní snahou mít plné břicho, vodu k pití a vhodné útočiště k odpočinku. S gorilou má člověk i shodnou snahu o zajištění potomků a o jejich výchovu. Pak už ale nastávají změny. Člověk je totiž také specifický dalšími pozoruhodnými vlastnostmi, kterými jsou touha mít se lépe a přirozený pocit nudy, který přichází ke slovu, když se nic zajímavého neděje. Tyto dvě vlastnosti spolu úzce souvisí a nutí člověka k seberozvoji, k vylepšování příbytku, ke zdokonalování svého okolí, k hromadění majetku a předmětů prospěšných k životu. Vlastně bychom asi mohli tyto vlastnosti přisoudit i gorile. Podstatný rozdíl je ale mezi oběma zástupci v tom, že má člověk nesrovnatelně větší potenciál k vlastnímu seberozvoji. Za tímto potenciálem stojí rozvinuté logické myšlení a paměť. Tyto dvě vychytávky člověku umožňují jedinečné rozvíjení vlastních myšlenek a dosahování těch nejšílenějších cílů. Člověk si tedy časem vybuduje sídlo a bude neustále rozvíjet své znalosti a dovednosti. Dále bude člověk toužit po nalezení větší skupiny lidí. Snaha být součástí větší skupiny je motivována opět pudem sebezáchovy. Větší skupina má větší šanci ubránit se případnému nebezpečí, umožňuje dělbu práce, členové skupiny se od sebe mohou učit a uplatní se zde i pravidlo "Víc hlav, víc ví". Díky těmto vnitřním pohnutkám se člověk, nebo spíš jeho potomci časem zákonitě stanou členy nějaké rozvinutější společnosti. Tato tendence je prostě zakódovaná v lidské podstatě. Jak se říká "Všechny cesty vedou do Říma".

Čím se tedy liší neživé předměty, rostliny, živí tvorové a lidé?

Nejdříve začnu tím, co je společné pro rostliny, živé tvory a lidi. Uvedu to na příkladu člověka. Základem je autonomní řízení, které zajišťuje, aby tělo fungovalo správně. Do této oblasti spadají vegetativní procesy, jako je dýchání, trávení, koordinace pohybů, imunita, regenerace, produkce hormonů atd. Pokud tělo potřebuje ochranu, nebo dodání živin, tak nám to sdělí prostřednictvím pocitů. Asi nejintenzivnější je pocit bolesti, který nám hlásí, že v aktuálním stavu dochází k poškozování těla. Tento pocit bolesti je pro člověka velmi významný a umožňuje mu žít dlouhý život. Ignorování pocitu bolesti může vést k nevratnému poškození těla. Jednoduše řečeno se asi historicky neosvědčilo, aby člověk přicházet zbytečně o prstíky. Kromě pocitu bolest jsou dále velmi významnými i pocit zimy, pocit hladu, pocit žízně, pocit dušení se a tonutí. Pokud tedy nejsou problémy s autonomním řízením a dodáme tělu vše, co potřebuje, tak si tělo snaží zachovat správnou funkčnost.

Správně fungující tělo ale nezajistí automaticky to, aby živí tvorové přežili dlouhou dobu, aby se zdokonalovali a jejich rod trvale prospíval. Za tímto účel jsou živí tvorové vybaveni pudem sebezáchovy. Pud sebezáchovy je prostě taková naše nápověda.

Pud sebezáchovy tvoří zjednodušeně řečeno právě ten rozdíl mezi rostlinami a živými tvory, kteří jsou schopní samostatného, byť někdy pouze primitivního myšlení. Rostliny jsou charakteristické tím, že vyrůstají z nějakého živného podkladu. Tímto podkladem je většinou půda, ale může se jednat například i o kůru stromu v případě cizopasného jmelí. Rostliny jsou kořeny pevně svázány s podkladem, ze kterého přijímají živiny a jejich potomci budou opět žít na obdobném podkladu. Proto stačí rostlinám růst, pouze omezeně přizpůsobovat své fungování ročnímu období a denní době. K rozmnožování rostliny si většinou vystačí se semeny, výtrusy, nebo šlahouny. Rostliny tedy ke svému fungování nepotřebují složitější řízení, natož uvažování. Tím, že se nemusí rostliny zabývat myšlenkami a pocity, tak se jejich smysl bytí omezuje na produkci potomků, vlastní přežití, růst a expanzi.

Ostatní živí tvorové to již ale mají složitější a jejich život je úzce spjat s činností, kterou nazýváme pohyb. A pohyb, to už je prostě věda. Samotný pohyby a jeho řízení je dosti náročné. To ale není ta největší výzva, se kterou se živí tvorové potýkají. Jako vzor si vezměme opičku. Opička potřebuje jíst, pít, spát, bojovat s nebezpečím, zajišťovat si potomky a spolupracovat s ostatními. K vodě i k jídlu si opička musí dojít, protože nemůže zapustit kořeny a jen tak samovolně načerpat vodu a živiny ze země, na které zrovna sedí. Stejně tak asi opička nebude spát v řece, ze které před chvíli pila vodu. Raději půjde do suchého a bezpečného prostředí. Pokud se vyskytne nebezpečí, ať už se jedná o predátora, nebo lesní požár, bude opět opička prchat. ... No a ti potomci, to je také kapitola sama o sobě! O co to mají ty rostliny snazší. Těm stačí vypustit svůj genetický materiál do větru ve snaze, že některá semínka vítr odnese na vhodný podklad, kde budou moci zapustit kořeny a růst. To opička si musí najít vhodný protějšek opačného pohlaví. Ten protějšek musí navíc také přesvědčit, že je pro něj vhodnou partií. Tím to ale nekončí! Chudák opička také musí přežít dobu těhotenství. No jo, jenže pak ještě musí své potomky správně vychovat! To je celkem nářez a dost práce! Jak ale víme, živí tvorové přežili až do dnešních dní, takže má asi tato náročná šichta svůj smysl.

Živí tvorové mají sice díky pohybu velké možnosti, ale s nimi přichází i velká zodpovědnost a nejistota. Jak vlastně mají živí tvorové vědět, jestli postupují správně a nakládají se svým životem a časem vhodně? ... A teď babo raď! Co má opička správně dělat? Kam má zrovna jít, co má za den stihnout? Jak má taková malá roztomilá opička vědět, jestli to, co dělá je to správné, nebo dokonce to nejlepší, co by dělat mohla? Proč tu vlastně ta opička je? Kam má opička vlastně směřovat? Jak má opička tohle všechno vědět?

Odpovědi na tyto otázky jsou skutečně obtížné, ale bez jejich správného zodpovězení opička brzy zemře. A je jedno, jestli zemře hlady, žíní, nebo jestli jí něco sežere. ... No dobře z toho tedy vyplývá, že se má opička starat o to, aby si zajistila příjem potravy, vody a aby prchala před nebezpečím. Fajn, ale i když toto bude opička dělat, sice později, ale stejně zemře a historie si na ni ani nevzpomene.... No tak v tom případě je tedy potřeba, aby si opička také zajistila potomky a ideálně jim i něco ze svých znalostí předala.... No výborně opička už si tedy bude zajišťovat potomky. Ale ani to stejně nestačí, protože přijde konkurenční tlupa opiček, která celou rodinku opiček povraždí, aby získali jejich území. Naše opička tedy opět zemře. ... No jo, tak to tedy bude ještě chtít, aby se opička naučila spolupracovat s ostatními a našla si tlupu, která se již dokáže bránit nástrahám a ochrání jak opičku, tak její potomky. Super, to už vypadá zajímavě. Bohužel to ale stále nestačí. Potomci opičky totiž budou stále na okraji společnosti a díky tomu si získají protějšky opačného pohlaví také z řad slabších a méně schopných zástupců na okraji společnosti. Jejich potomci tedy budou za slabé otloukánky, kteří se často nedožijí ani dospělosti. Co s tím? ... No opička se musí snažit zdokonalovat a pracovat na sobě. ... Hmmm, tak to by už šlo! Ale stále jsme si vyjmenovali jen ty základní úkoly, které opička má. No jo, ale i když se jedná pouze o základy, jak se s nimi opička vlastně seznámí? Přeci opička při narození nezíská žádný manuál, kde by bylo popsáno, co má v těch nejdůležitějších životních situacích a etapách dělat. ... No, když jsme u toho, ... ona vlastně ten manuál dostala. Tomuto manuálu se říká pud sebezáchovy a v různém rozsahu ho dostávají všichni živí tvorové. Řekl bych, že to nejrozsáhlejší vydání dostává právě člověk!

Pud sebezáchovy není nikde sepsaný. Přeci jen všichni živí tvorové číst neumějí, a i kdyby uměli, tak každý mluví jiným jazykem. No a každý jazyk využívá slova, která jsou založena na popisu nějakého jevu. Bohužel ale nikdy žádné slovo nevystihuje daný jev ve všech souvislostech. Popis slovy je tedy zákonitě zatížen nepřesností. Toto téma si ale podrobněji probereme v tematickém okruhu Komunikace. Podstata ale spočívá v tom, že je pud sebezáchovy uložen v našem těle a působí na nás pohnutkami a emocemi, které nás nutí k určitému chování a myšlení. Pud sebezáchovy je nadstavbou neboli upgradem, který získali živočichové nad rámec toho, co mají rostliny. Bez pudu sebezáchovy by živí tvorové nebyli schopni nakládat se svým životem. Bez pudu sebezáchovy by se z živých tvorů stali pouze "zevláci", kteří by neměli životní cíle. Proto by se bezcílně točili na místě a brzy by vymřeli.

Jednoduše řečeno je síla, kterou k živým tvorům promlouvá pud sebezáchovy určována podle toho, v jak dlouhém horizontu hrozí danému tvoru ukončení jeho existence. Pokud pak například člověk nějaký signál vytrvale ignoruje, tak tím svůj pud sebezáchovy také pěkně vytáčí a rozbíhá se hra, kdo z koho. Pud sebezáchovy sílu svého hlasu každopádně umí neustále stupňovat.

Pudy na nás působí jako pohnutky nebo intuice. My lidé bychom ale pohnutky díky vědomí a možnosti logicky uvažovat nemuseli brát vážně. Proto tělo neustále vyhodnocuje dostupné podněty a reaguje na ně emocemi, na které je již člověk velmi citlivý. Cílem pohnutek a emocí je vždy naplňování přání našeho pudu sebezáchovy. Pokud člověk dělá to, co vyhodnotí pud sebezáchovy za vhodné chování, pak je člověk odměněn pocitem štěstí, radosti, nebo třeba pocitem lásky. Pokud se ale vyskytne nějaký podnět, který je chápán negativně, tak je člověk ztrestán pocitem strachu, pocitem viny, nebo třeba pocitem bolesti. Negativní podněty jsou charakteristické ohrožením přežití člověka, ohrožením jeho sociální postavení, rizikem snížení jeho konkurenceschopnosti atd. Pole působnosti emocí je opravdu široké, takže se emoce vztahují i na úspěchy, nebo nezdary našich blízkých, protože i naši blízcí jsou pro nás důležití. Úspěšnost a štěstí v životě našich blízkých tedy podstatně ovlivňuje i náš vlastní živost! Takový pocit strachu je natolik mocný, že nás může ochromit i v případě, že je v ohrožení někdo, koho vůbec neznáme a s kým nemáme ani nic společného. Příkladem mohou být hororové filmy. I u těch se bojíme, i když nám vlastně nic nehrozí. Hold asi při vymýšlení fungování našeho těla ještě neznali Spielberga.

Neustálé řešení problémů bojem, nebo útěkem by člověku zajistilo pouze přežívání, a to jen v případě, že by zrovna daná strategie byla úspěšná. ... No ruku na srdce, ... asi bych si akcie takovéto firmy nekoupil. A ani člověk se neomezil pouze na tento přístup. Z hlediska vývoje se ukázalo, že je výhodné, aby se člověk zaměřil na sebezdokonalování, pokud zrovna není v přímém ohrožení života. Proč ale spojuji sebezdokonalování s přežitím? Spojitost odhaluje čas. Představte si, že na louku chodí dva stejní zajíci. Jeden by stále ležel a druhý by se alespoň občas věnoval posilování. Na kterého zajíce byste si vsadili Vy, pokud by je jednou překvapila hladová liška? Já na toho se silnějšíma nohama. A evoluce evidentně také, protože touhu po zvyšování konkurenceschopnosti vyhodnotila, jako natolik důležitou, že nás k jejímu zvyšování nutí pudy a emocemi. U mužů se to projevuje například soutěživostí ve sportech, nebo v touze dominovat nad ostatními. Ženy pak konkurenceschopnost vede k důsledné péči o tělo a k dokonalé upravenosti. Obě dvě pohlaví v těchto disciplínách mají své vlastní pomyslné ligy. Obecně se předpokládá, že si vítězové vybojují pozornost libovolných zástupců opačného pohlaví a respekt poražených soupeřů. Jde tedy o hodně a boje jsou občas neúprosné. Ano i tyto pomyslné soutěže nesou rukopis pudu sebezáchovy.

A co takové sobectví a hamižnost? Jak asi souvisí s pudem sebezáchova a potažmo s přežitím? V bibli se píše "Prach jsi a v prach se navrátíš". Abych to parafrázoval, "Sám jsi byl a sám budeš", nebo ještě jasně "Co je doma, to se počítá". Není to příjemná myšlenka, ale nějak takto podle mého názoru vzniklo sobectví a hamižnost. Člověk je základní stavební jednotkou vlastního nazírání na svět. Tím pádem člověk může mít jedinou jistotu v tom, že sám se sebou bude na vždy. Nikdy ale nemáme naprostou jistotu, že nás ostatní neopustí, nebo že například nezemřou. Stejně tak má každý člověk dobrý pocit z toho, když sám může určovat, jak s případnými zdroji, nebo mocí naloží. Dnes to není běžné, ale dříve lidem smrt hrozila běžně. Ať už se jednalo o nedostatek stravy, všudypřítomnost války, nebo nemoci. Hromadění majetku a sobecké jednání tedy do určité míry souvisí se zajišťováním zásob na horší časy. Tedy opět s uspokojováním pudu sebezáchovy. Podvědomě nám totiž toto chování dává pocit, že tím zvyšujeme svoji šanci na přežití. 

A na závěr si shrneme přednášku Pud sebezáchovy:

Pud sebezáchovy je zodpovědný za naše, co nejdelší přežití. Kromě toho nás pud sebezáchovy všemožně nutí k sebezdokonalování, zvyšování své konkurenceschopnosti a k maximalizaci vlastní přitažlivostí pro opačné pohlaví. To má vést k zajištění, co nejschopnějších potomků a k pokračování rodu. Pudy na nás působí pohnutkami. Pohnutky jsou ale pouze takoví rádci, takže je lidé mohou ignorovat. Proto tělo používá k prosazení svých preferencí i emoce. Emoce na nás dokáží působit efektivněji.

Dovolím si ještě připomínku:

Upozorňuji na to, že v přednáškách nemusí být vše dokonale správně. Přeci jen jsem podle názoru doktora pouhý člověk. Proto uvedené informace nikdy slepě nepřebírejte a o všem kriticky přemýšlejte.

A to je vše lidičky! Děkuji Vám za pozornost a těším se na Vás u dalšího dílu pořadu, kterým bude téma Lidské podstaty v rámci tematického okruhu Člověk.

Pokud se Vám přednáška líbila, prosím o její sdílení, o sledování kanálu Poznávání podstaty na YouTube a o sledování Facebookového a Twitterového účtu projetu. Stejně tak se nestyďte psát komentáře, protože bych bez nich mohl snadno nabýt klamavého dojmu, že jsem vše vysvětlil bezchybně.

Mějte se krásně

váš Diskutér