Člověk - Přirozenost - přednáška č. 4

24.03.2022

Zdravím Vás lidičky,

já jsem Diskutér a připravil jsem si pro Vás projekt Poznávání podstaty. Dnes nás čeká 4. přednáška v rámci tohoto projektu. Tato přednáška je věnován tématu Lidská přirozenost v rámci tematického okruhu Člověk. Přirozenost je mým velmi oblíbeným tématem, takže si myslím, že zde bude zajímavých poznatků opravdu dost.

Nejdříve si zopakujme lehce ambiciózní cíl projektu, kterým je: Drobná úprava světa, aby se nám tu žilo lépe. V rámci tohoto cíle jsme, a ještě dlouho budeme v oblasti zlepšení vlastního života tím, že se budeme snažit jej mít naplněný.

Termín poznávání prezentuje myšlenku, že existence věcí, jako zlo, strach, stres, nejistota, frustrace apod. je do značné míry umožněna neznalostí a nepochopením určitých jednoduchých principů a zákonitostí fungování člověka a světa kolem nás. Tento názor je inspirován starořímským filozofem Senecou.

Nedokonavý vid slova poznávání odkazuje na to, že je to nikdy nekončící proces.

A slovo podstata neboli jádro odkazuje na nutnost nejdříve nalézt základní příčinu, než budeme něco řešit. Pokud nás trápí nemoc, tak přeci také preferujeme, aby lékař léčil tu nemoc, a ne pouze její příznaky, že?


Odkaz na přednášku ve formě videa na YouTube - zde


Na úvod přednášky upozorňuji, že zde prezentuji vlastní názory na určitá témata. Je třeba, abyste veškeré informace kriticky zvažovali a snažili se je pochopit v širším kontextu. Distancuji od toho, pokud bude někdo prezentovat pouze část přednášky bez uvedení celkového kontextu. Takto podané informace by mohly být značně zavádějící.

Jsem rád, že jsme se prokousali těmi úvodními přednáškami a dnes se už konečně budeme zabývat konkrétnějším tématem, tedy přirozeností. A dost řečí, jdeme na to :-)!

Přirozenost je výchozí stav jednání člověka. Toto jednání je instinktivní. Proto se jedná o velmi důležité téma při snaze o pochopení člověka.

Obecně je možné si pojem přirozenost vysvětlit na následujícím přikladu s tužkou. U člověka přirozenost působí obdobně:

Na stole máme tužku. Tužka na stole přirozeně leží. Tužka se sama od sebe po stole nikam neposouvá a ani nelétá nikde nad stolem. Tento stav dokonce popisuje jeden fyzikální zákon. Tedy zákon setrvačnosti, který formuloval sir Isaac Newton. Tužka prostě přirozeně zůstává na svém místě. Pokud chceme tužku někam přemístit, musíme k tomu vynaložit energii a tím porušit přirozený stav. Pokud tužku zvedneme do výšky, porušíme její přirozený stav a budeme muset investovat energii do toho, abychom jí v té výšce drželi (vykonáváme tedy práci). Po nějaké době nás ale ruka zákonitě začne bolet a tužku upustíme. Protože již tužku nebude žádná energii udržovat v nepřirozeném stavu, vrátí do své přirozené pozice. Spadne tedy na stůl. Příklad vypadá velmi jednoduše, až trapně, ale popisuje velmi zajímavou skutečnost. Obdobně totiž přirozenost a hospodaření s energií funguje i v našich životech. Pokud s něčím nesouhlasíme, nebo to děláme neradi, stojí nás tato věc spoustu energie. Musíme se totiž přemáhat, abychom danou věc vyřešili, nebo přetrpěli. Příkladem může být mytí nádobí, nebo milé chování k někomu, koho nesnášíme. Pokud je daná věc důležitá, přemůžeme se a i přes velký výdej energie danou věc uděláme. Naše zásoby energie jsou ale omezené. Pokud nám energie dojde, pak se začneme chovat přirozeně. Nádobí neumyjeme a nenáviděnému člověku velmi květnatě popíšeme, co si o něm myslíme J. Řešením těchto situací může být například to, že si pořídíme myčku nádobí. Člověka, kterého nesnášíte, zkusíme pochopit, pokusíme se s ním potkávat méně, nebo třeba budeme dané téma řešit s někým jiným. Hospodaření s energií je velmi podstatnou částí našich životů a proto jí brzy věnuji nejméně jednu přednášku.

Přirozené chování přichází na řadu ve chvíli, kdy člověk nemá naučený jiný mechanizmus pro řešení dané situace, nebo když dospěl k názoru, že je pro něj společensky zodpovědné chování méně výhodné. Důvody pro přirozené jednání jsou tedy následující:

  1. přirozené jednání není společensky škodlivé, tudíž nebylo třeba za něj hledat náhradu - toto by měla být nejrozšířenější příčina přirozeného jednání. Příkladem je například pití vody po návratu domů z práce. Toto chování asi nikomu dalšímu ve většině případů ubližovat nebude.
  2. Přirozené jednání může vycházet z neznalosti, že jde danou věc udělat lépe ve vztahu k ostatním členům společnosti, nebo ke společnosti samotné. Nebo také z neznalosti, že toto jednání může mít negativní vliv na společnost nebo její členy. Zde jako příklad uvedu nezodpovědné parkování.
  3. Důvodem přirozené jednání může být také to, že aktér jedná vědomě sobecky, aby se obohatil, nebo získal výhodu na úkor společnosti nebo její členů. Zde jako příklad použiji korupci, nebo předbíhání ve frontě.

Musím upozornit, že každý účastník situace může určité chování vyhodnocovat jinak a hranice mezi kategoriemi tedy nemusí být ostré. Platí pravidlo, že neznalost zákona neomlouvá a v tomto případě s daným tvrzením souhlasím a myslím si, že není omluvou, když někdo svým chováním nevědomě zasáhne do práv druhého, nebo jej dokonce třeba zraní. Myslím si, že jsou lidé natolik inteligentní, aby se vždy dokázali zamyslet nad tím, zda daným chováním nepoškozuji, nebo neomezují někoho dalšího. Myslím si, že je každý schopný zamyslet se nad tím, zda by mu nevadilo, pokud by se takto zachoval někdo jiný k němu. Tím jsem vlastně formuloval nejdůležitější myšlenku z bible, která říká: "Miluj svého bližního, jako sám sebe". Nepřišel jsem tedy s ničím novým, ale pokud se nám toto podaří dodržovat, bude nám na světě lépe.

K tématu lidské přirozenosti se obracím především, když se snažím objasnit pohnutky lidského jednání, nebo lidského myšlení. Vždy si snažím v hlavě vytvořit obraz vývoje člověka, ze kterého vyplývají určité evoluční mechanizmy, díky kterým mohl člověk přežít do dnešní doby. Tyto mechanizmy byly historicky výhodné, ale vzhledem ke své sobecké povaze jsou dnes často pro fungování společnosti nevhodné. S lepším pochopení lidské přirozenosti, se zdůvodněním její síly a s jejím opodstatněním nám pomůže následující příklad. Má představa vzniku lidské přirozenosti a lidských pohnutek vypadá následovně:

Představuji si dávnou minulost. Člověk, říkejme mu třeba Cipísek, je sám v neznámém prostředí, někde v lese. Je mu zima, má hlad, neví, co má dělat a nezná okolí. Co asi bude nejdříve dělat? Bude se kochat přírodou? Bude si upravovat vlasy? Bude si snad zkrášlovat své okolí? Ne! Nejdříve prozkoumá své okolí, aby zjistil, jestli tam náhodou není nějaký predátor, který by ho rád sežral. Pak si pravděpodobně pokusí nalézt něco, co by mohl použít, jako oblečení k zahnání zimy. Pokud bude mít štěstí a najde oheň, ohřeje se u něj. Když se zbaví zimy, bude ho nejvíce trápit hlad a žízeň. Proto se poohlédne po zdrojích potravy a vody. Na závěr bude unavený a vyhledá si nějaký prostor, který bude považovat za přiměřeně bezpečný, aby se zde mohl vyspat. Tímto budou naplněny jeho nejzákladnější potřeby.

Poté si Cipísek začne uvědomovat, že mu některé činnosti jdou dobře, ale při některých je doslova marný. Cipísek si najednou uvědomí, že by bylo vhodné nalézt další podobné bytosti, se kterými by se při zajišťování povinností doplňovali. Například střídavá stráž v noci, aby se Cipísek alespoň někdy pořádně vyspal, zní opravdu výborně. Cipíska svírá velký strach z nejistoty. Opouští známé prostředí a neví, jestli ještě někdo takový jako on existuje. Může také narazit na někoho silnějšího, kdo ho zbaští. Rizik je opravdu hodně, ale výhody spolupráce prostě převažují. Nakonec má Cipísek štěstí a narazí na malou skupinku, která ho přijme. Celá skupina bude těžit ze spolupráce a bude mít ještě v živé paměti, jaké to bylo, když se každý protloukal životem sám. Úkoly i zdroje si zpočátku dělí přibližně stejným dílem. Skupinka tráví dny zajišťováním bezpečí, sháněním potravy, hledáním vody a budováním útočiště. Ve volných chvílích členové odpočívají. Tělo tedy jednostranně nepřetěžují a mají pravidelný pohyb. Své tělo tedy využívají v souladu s jeho plánovaným použitím. Jak se ale postupně členové skupiny lépe poznávají, tak zjišťují, že nejsou všichni stejní. Silnější jedinci pochopí, že si mohou vydobýt větší počet kvalitnějších zdrojů. Slabí jedinci si naopak uvědomují, že se musí spokojit s tím, co na ně zbyde. Silnější jedinci si tedy zajistí více potravy, lepší vybavení na lov, kvalitnější ošacení i lepší místo v příbytku. Navíc se silní jedinci budou zákonitě spojovat, aby spolupracovali a učili se od sebe. Tím opět poroste šance na přežití i jejich konkurenceschopnost silných jedinců. Slabší jedinci budou mít naopak nedostatek stravy, horší vybavení na lov, nekvalitní ošacení a budou v kolektivu slabších a méně schopných jedinců, což povede k jejich degradaci. Aby toho nebylo málo, tak skupina silných jedinců nastavuje pravidla fungování tlupy. Pochopitelně jsou pravidla nastavována tak, aby vyhovovala těm, kteří je tvoří.

Pomyslné nůžky mezi silnými a slabými jedinci se postupně rozevírají.

Skupina má již tedy zajištěné relativní bezpečí, zásobování potravou a útočiště, kde bude moci přespávat a přečkat nepřízeň počasí. No jo, ale jak čas plyne, tak všichni stárnou a síly jim ubývají. Přeci jen by byla škoda, aby vše, co se tak složitě vybudovalo, přišlo vniveč. Co s tím? Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Všichni si postupně začínají uvědomovat, že jsou ve skupině dva různé typy lidí. Tedy dvě různá pohlaví. Inu tento fakt řeší ve výsledku otázku budoucnosti tlupy a zachování znalostí a návyků, které se tlupa během své krátké historie naučila. Opět dojde k tomu, že silnější jedinci získají třeba i více přitažlivějších protějšků a slabší jedinci mohou zůstat i sami. S rostoucím počtem partnerů opačného pohlaví vzrůstá dané osobě počet potomků. Vzhledem k předpokladu, že silní jedinci budou mít i přitažlivé a schopné protějšky, budou i tito potomci silní a schopní. Pokud bude mít silný vůdce potomky s více protějšky, budou i potomci různorodější. Díky tomu je pravděpodobnější, že některý z nich bude mít vhodné vlastnosti k vedení skupiny i při změně okolních podmínek. Tlupě může být například v budoucnu prospěšnější inteligentní vůdce, místo silného, který je vhodný za současných podmínek. Množstvím a různorodostí potomků si vůdce zajišťuje pokračování svého rodu. Slabý jedinec naopak bude frustrovaný ze své samoty a budoucnosti nakonec nezanechá nic.

Postupem času se ale v tlupě objevuje zajímavý fenomén. Někteří jedinci z nové generace, kteří byli v mládí neduživí a jejichž rodiče nepatřili k nejsilnějším, ani k nejchytřejším v dospělosti vynikají nad svými vrstevníky. Čím to je? Prostě se jim rodiče více věnovali, snažili se je naučit to nejlepší, co mohli. Jejich potomci získali dobré základy, pracovali na sobě, měli selský rozum a díky tomu byli v dospělosti velmi schopní. Výchova tedy také do značné míry ovlivňuje šanci potomků na prosazení se a na pokročování rodu.

S rozvojem společnosti, jejích znalostí, množství zdrojů a moci začíná být velmi lákavé se zařadit mezi vyšší společenské vrstvy. S tím souvisí usilovná práce na seberozvoji a na získání podpory a respektu u dalších členu společnosti. Stejně tak začínají být členové vyšší společnosti závislí na přísunu zdrojů od členu nižší společenských vrstev. Tedy především na dodávkách potravin a dalšího vybavení. Vzhledem k tomu, že více je lépe, než méně, tak tlačí vyšší společenské vrstvy na zvyšování přísunu zdrojů od nižších vrstev. Jak cílevědomost členů, tak tlak na zvyšování produkce vede k omezení odpočinku a k postupnému růstu přetěžování určitých částí těla. Příkladem je práce na polích a bolest zad. Jsme tedy u prvopočátků civilizačních nemocí.

Přes všechnu snahu postupně každý zjišťuje, že nemůže mít nikdy svůj život naprosto pod kontrolou. Zákonitě tedy nadcházejí chvíle, kdy je člověk vydán na pospas nějaké vyšší moci, jako jsou nemoci, přírodní katastrofy, nebo konkurenční zájmové skupiny. Navíc je vlastně pro důvěru a rozvoj společnost nejlepší, když se všichni upřímně snaží zasazovat o rozvoj společnosti a každý v maximální možné míře ctí pravidla a cíle společnosti. Společensky nedocenitelné by bylo to, kdyby lidé mluvili pravdu, drželi své slovo, spolupracovali spolu a alespoň částečně mysleli i na prospěch druhých. A právě v tuto chvíli lidé začínají více naslouchat těm svým pohnutkám, které doposud ignorovali, protože je pouze omezovaly. Jedná se o smysl pro pravdu, spravedlnost, soucit, dobro a lásku. Pokud by se tyto vlastnosti a přístupy ve společnosti běžně vyznávaly, bylo by to pro všechny výhodnější. Hádanka spočívá v tom, jak uvést tyto ideály v život, když se zatím všichni řídí vlastním prospěchem. Hádanka má kupodivu praktické řešení. Čím víc, daný člověk má, tím víc může jednak rozdat, ale především ztratit. Proto jsou v této otázce nejvíce angažované nejvyšší společenské vrstvy a zejména vůdce společenství. Vůdce společenství si proto uvědomí, že například projev soucitu může být výhodným precedentem, ze kterého by měl prospěch i on pokud konkurence uspěje a svrhne jej. Nemusela by pak být například vyvražděna celá jeho rodina a on by nemusel být popraven zvláště krutě. Pokud se bude vyznávat spravedlnost a pravda, pak lidé budou lépe spolupracovat a budou se plnit sliby. A to bude ku prospěchu rozvoje společenství. Lidé navíc budou více spokojení a loajální. Společenství bude mocnější a poddaní budou mít méně důvodu ke svržení vůdce. ... Myšlenka je to krásná, ale má i své slabiny. Vždy si někteří členové společenství uvědomí, že je sice vzájemná spolupráce přínosná pro všechny, ale pokud oni budou výjimkou a zůstanou sobečtí, získají v důsledku více na úkor těch, co dodržují společensky vhodné chování a pravidla důsledně. Pokud není společností vyžadováno všeobecné dodržování ideálů a pravidel, tak se výrazně omezuje důvěra v tato pravidla, ale i v celou společnost. Je to zcela stejný princip, jako při padělání peněz. Pokud se bude na trhu objevovat větší množství padělaný peněz, zákonitě každý při příjmu tohoto platidla podstupuje riziko, že se jedná o padělek. Lidé se tedy budou bránit příjmu peněz a budou preferovat jiné formy úhrady. Nebudou prostě penězům věřit. Pokud nedojde k nápravě a k vyčištění trhu, peníze ztratí hodnotu a nebudou se používat. Zkrátka v ně nebude důvěra a budou z nich opět jen papírky a plíšky. Stejně tak, pokud nebude slušné a společensky prospěšné chování běžné, nebude v něj důvěra a postupně se vytratí. Sobečtí členové společnosti mohou být také obratnými řečníky, nebo mohou být společensky významní. V těchto případech nemusí být jejich jednání veřejně odsuzováno, protože jej buď okecají, nebo si ostatní nedovolí je s jejich porušováním pravidel konfrontovat. Pokud nejsou sobečtí aktéři obdaření nadhledem a sebereflexí, pak si ani sami nemusí uvědomovat, že svým jednání podkopávají důvěru ve společnost a že poškozují ostatní. Prostě si před sebou vše zdůvodní. Bohužel se občas lidé chovají tak, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala a že si přeci všichni úplně rovní nejsou. Boj mezi sobeckým a společensky prospěšným chováním je tedy věčný. Jeho výsledek je závislý především na míře tolerance dané společnosti k porušování pravidel a na osobních kvalitách daného člověka.

Uvedený popis vývoje člověka a rané společnosti považuji za pravděpodobný a jsou v něm uvedeny i pohnutky lidského chování. Nyní si příklad rozebereme:

Dominantní roli v příběhu hraje pud sebezáchovy. V počátku příběhu je pud sebezáchovy zřejmý, protože je člověk v přímém ohrožení života - nebezpečí sežrání predátorem, umrznutí, vyhladovění a úmrtí na dehydrataci. Pud sebezáchovy člověku nejhlasitěji říká: "Kámo, teď neumírej". Pokud ale člověk zrovna není v přímém ohrožení života, tak na něj mluví ještě jeden o něco slabší hlásek a ten říká: "Jako dobrý teď sice neumřeš, ale dělej vše pro to, abys tu nechal odkaz i po své smrti. Snaž se, ať žiješ v nějaké formě na věky." A je to venku lidičky, pokud nejsme v přímém ohrožení života, tak nám podvědomě neustále našeptává ten druhý hlásek. Sdělení druhého hlásku je jednou z hlavních myšlenek projektu Poznávání podstaty, takže si obsah ještě jednou zopakujeme: "Jako dobrý teď sice neumřeš, ale dělej vše pro to, abys tu nechal odkaz i po své smrti. Snaž se, ať žiješ v nějaké formě na věky." Na radu druhého hlásku se u lidí rozvinuly následující přirozené vlastnosti a pohnutky: sobectví, hamižnost, touha po moci, touha po zvyšování vlastní konkurenceschopnosti, smysl pro spravedlnost a pravdu, tolerance, odpuštění, láska a smysl pro dobro. Sobectví nutí člověka nejdříve zabezpečit vlastní potřeby. Díky hamižnosti člověk shromažďuje zásoby, jako rezervu pro sebe a pro své blízké na horší časy a na překlenutí nepředvídatelných události. Příčinou touhy po moci a po zvyšování konkurenceschopnosti je myšlenka, že silný, schopný a průbojný jedinec se dostává k lepším zdrojům, že bude žádanější u opačného pohlaví a že bude přijímán a respektován úspěšným okolím. Smysl pro spravedlnost a pravdu má základ ve snaze stanovit obecně platná pravidla a tím zajistit předvídatelnost, možnost plánovaní a posílení spolupráce mezi lidmi. Podstatou tolerance a odpuštění je snaha netrestat někoho zbytečně přísně, protože jsme všichni omylní a jednou bychom mohli souzeni my. A konečně smyslem pro dobro a lásku je posílení předpokladu, že druhým záleží i na nás a že i ostatní stojí o spolupráci a nechtějí nás pouze ošidit a ublížit nám.

No dobře už jsme si řekli, jaké jsou prapůvodní pohnutky lidského chování a jaké byly pravděpodobně příčiny jejich vzniku. Pudy a pohnutky jsou vlastně takové zákony, které určují směr našeho přirozeného chování v závislosti na historicky ověřených postupech. To je všechno výborné, ale jak vlastně poznáme, že si správně vykládáme ten vnitřní hlásek? Jak poznáme, že skutečně vážně hřešíme proti našim vnitřním zákonům? Jak poznáme, že nám chce někdo jiný ublížit, nebo nás využít? Jak je vlastně zajištěno, aby byly dodržovány rady, které nám tělo vysílá v podobě pudů? Stejně, jako společnost, tak i tělo za tímto účelem využívá soudce, který průběžně hodnotí počínání daného člověka. Pokud se člověk chová v souladu s vnitřními zákony, jeho vnitřní soudce ho odmění. Pokud člověk zákony a doporučení porušuje, soudce ho potrestá. Formou odměny a trestu jsou pro nás dobře známé emoce. A je to tu! Emoce jsou tedy nástrojem těla k dodržování těch historicky ověřených pravidel, přístupů a činností, které člověku umožnili přežít až do dnešní doby. Nutno podotknout, že vývoj člověka má velkou setrvačnost a v poslední době zcela jednoznačně nestíhá tempu rozvoje znalostí a technologického rozvoje, kterých člověk dosahuje. V důsledku toho je již občas způsob emoční reakce překonaný a právě i ta drobná nepřiměřenost této reakce v kontextu s fungováním současného světa se stává tím nejčastějším nástrojem manipulace.

Za zmínku stojí také princip fungování lidského mozku, který shrnu následovně a budu jej často opakovat. Mozek nejdříve řeší přežití člověka a uspokojování základních potřeb. S tímto jednoduchým fungováním si předchůdce člověka pravděpodobně vystačil dosti dlouho. Až poměrně nedávno (myslím, že to bylo někdy před pár miliony let), se předek člověka začal vzpřimovat a začal se mu rozšiřovat i mozek. Ta nová část mozku se zaměřila na logické uvažování, protože nějaký vyšší princip usoudil, že zkratkovité jednání na základě pudů a emocí je přeci jen občas nepřesné. Přeci jen by pro dosahování cílů člověka mohlo být přínosné občasné logické uvažování a plánování. Toto logické uvažování by mohlo vést k sofistikovanějším přístupům a potažmo i k rozvoji člověka a jím vytvořené společnosti. Podle mě byl přístup s rozvojem logického myšlení jednou z variant střeleb na slepo, kterou evoluce využívá k ověřování různých možností rozvoje živých bytostí. Pokud tomu tak skutečně je, tak by mě zajímalo, jaké byly alternativní varianty rozvoje lidí a kam bude vývoj směřovat dál.

Téma lidské přirozenosti je pro mě často nejlepším pomocníkem, pokud mi hned nejsou zřejmé příčiny určitých projevů lidského chování, názorů, nebo mi vrtá hlavou, proč něco nefunguje. Lidská přirozenost se projevuje ve fungování a možnostech lidského těla, v pohnutkách chování lidí a tvoří základ určitých přednastavených vzorců lidského myšlení.

Lidské tělo je přirozeně sestaveno z určité hmoty, která je tvořena orgány, kostmi, svaly, mozkem, atd. Tělo je sestaveno tak, aby umožňovalo určitý způsobu života, který se v rámci vývoje člověka osvědčil, jako rozumný. Kdyby tomu tak nebylo, lidé by už dávno na světě nefigurovali. Lidské tělo je fantastický soubor, který je schopný růst, má imunitní systém, je schopný regenerace a neméně fantastická je i schopnost těla pracovat s určitým poškozením a měnit způsob fungování vzhledem k aktuální fázi života. Lidé již dávno vypozorovali, že možnosti lidského těla dalece převyšují plánovaný způsob jeho využití. Já osobně chápu plánované využití lidského těla obdobně, jak jej využívají ostatní živí tvorové. Například jako taková malá, roztomilá opička. Přijde Vám, že by opička přirozeně řešila stohy papírů? Myslíte si, že by opička měla přirozeně nařízený budík, aby brzy ráno vstala včas? Myslíte si, že by opička přirozeně trávila dlouhé hodiny ve stejné pozici u výrobního pásu, nebo na kancelářské židli? Myslíte si, že by se ta malá, roztomilá opička vyžívala v tom, aby byla stále vystresovaná? ... No dobře opička to asi tak nedělá. A co jiná zvířátka? Která zvířátka mají stejný přístup, jako člověk? ... Hmmm, asi žádné, že? Kdo tedy žije spíše v souladu s plánovaným využitím svého těla? ... No, přeci člověk, vždyť je tím nejchytřejším a ví všechno nejlépe. To dá přeci rozum, ne! ... Ale počkat, možná to tak vlastně úplně není, že? Možná se přeci jen mýlí ten nejchytřejší tvor, protože se na to prostě dívá z jiného úhlu. Možná, že člověk zaměřil veškerý svůj rozum na zlepšování formy, na zvyšování efektivity, na rozvíjení pohodlí a tím ztrácí nadhled. Ale proč tomu tak je? Proč lidé přes svůj intelekt a schopnosti ztrácí nadhled? Tyto otázky lze, moji milí, zodpovědět dvěmi různými odpověďmi. První varianta říká, že to souvisí se sebestřednosti a s pocit neomylnosti člověka. No a ta druhá varianta říká, že je to součást rozsáhlé manipulace, jejímž cílem je, abychom všichni nechali v práci duši, abychom se stále hnali za pokrokem a cítili se opravdu špatně, pokud nejsme maximálně efektivní a zrovna nepracujeme na tom, abychom se zlepšovali. Ano, díky lidské ctižádosti zažíváme jedinečný pocit bezpečí, o kterém si jiný živý organizmus může nechat jen zdát. Máme kvalitní lékařskou péči, díky které neumíráme na rýmičku, můžeme pěstovat kulturu a dokonce již létají zástupci našeho druhu až do vesmíru. A ani to nám nestačí. Když se nad tím zamyslíme, asi to za ty občasné bolesti zad, problémy s očima a karpální tunel stojí. Ale podívejme se na to ještě z jiného úhlu pohledu. Co, kdybychom nejeli vždy úplně na doraz? Co kdybychom to jednostranné zatížení nehnali až do extrému a v práci nebyli denně až do úmoru, tedy 12 hodin, nebo i déle? Není třeba možné i v rámci zaměstnání střídat fyzickou činnost s tou duševní? Co kdybychom tedy duševní činnost prokládali fyzickými aktivitami? Opravdu si po celém dni, který strávíme v práci u počítače, nejlépe odpočineme doma znovu u počítače, nebo u televize? Nebyla by třeba lepší procházka, běh v přírodě, nebo cvičení s dalšími lidmi? Opravdu nám stojí více peněz z přesčasů za zdravotní neduhy a za krach ostatních složek našeho života? Myslím si, že je třeba zrovna toto zajímavé téma k zamyšlení. Opět jsme si představili zajímavé téma, které bude někdy v budoucnu předmětem přednášky s přibližným názvem Vyrovnanost a naplněný život.

A nyní si shrneme přednášku Lidská přirozenost

Přirozenost je výchozí stav fungování člověka. Přirozenost má své opodstatnění a většinou sleduje přežití člověka v krátkém a následovně v dlouhém časovém horizontu. Přirozenost na člověka působí instinkty a také emocemi. Protože je ale přirozené chování pro fungování společnosti často nevhodné, tak se společnost vybavila mechanizmy, díky kterým lidé své chování přizpůsobují i potřebám druhých. Na závěr jsme si řekli, že lidé nejsou stroje a měli by se proto zamyslet nad tím, zda se příliš nepřetěžují.

Dovolím si ještě dvě připomínky:

Zaprvé upozorňuji na to, že v přednáškách nemusí být vše dokonale správně, přeci jen jsem podle názoru doktora pouhý člověk. Proto uvedené informace nikdy slepě nepřebírejte a o všem kriticky přemýšlejte.

A za druhé upozorňuji, že je tato přednáška delší a napěchovaná spoustou informací. Proto si myslím, že není příliš reálné vše podstatné pochytit na první pokus. Z toho důvodu Vám doporučuji si tuto přednášku poslechnout vícekrát a to i s větším časovým odstupem.

A to je vše lidičky. Děkuji Vám za pozornost a těším se na Vás u dalšího dílu pořadu, kterým bude věnován tématu Pud sebezáchovy z tematického okruhu Člověk.

Pokud se Vám přednáška líbila, prosím o její sdílení, o sledování kanálu Poznávání podstaty na YouTube a o sledování Facebookového a Twitterového účtu projetu. Stejně tak se nestyďte psát komentáře, protože bych bez nich mohl snadno nabýt klamavého dojmu, že jsem vše vysvětlil bezchybně.

Mějte se krásně

váš Diskutér