Člověk - Podstata člověka- přednáška č. 6

24.03.2022

Zdravím vás lidičky,

já jsem Diskutér a vítám vás u přednášky č.6 projektu Poznávání podstaty. Tato přednáška je věnována tématu Podstata člověka v rámci tematického okruhu Člověk.

Nejdříve si zopakujme lehce ambiciózní cíl projektu, kterým je: Drobná úprava světa, aby se nám tu žilo lépe. V rámci tohoto cíle jsme, a ještě dlouho budeme v oblasti zlepšení vlastního života tím, že se budeme snažit jej mít naplněný.



Na úvod přednášky upozorňuji, že zde prezentuji vlastní názory na určitá témata. Je třeba, abyste veškeré informace kriticky zvažovali a snažili se je pochopit v širším kontextu. Distancuji od toho, pokud bude někdo prezentovat pouze část přednášky bez uvedení celkového kontextu. Takto podané informace by mohly být značně zavádějící.

Dnes se zaměříme na lidskou podstatu. Budeme se tedy věnovat tomu nejpodstatnějšímu v každém z nás. Představíme si toho nejvyššího velitele, který řídí naše pohnutky a emoce.

Co je tedy vlastně tou lidskou podstatou? Čemu je vše v nás podřízeno, kdo je to ten náš utajený šéf? Je to srdce, nebo snad mozek? Je to snad některý konkrétní vnitřní orgán? Nebo to je třeba některá žláza, která produkuje hormony, jež řídí naše tělo i mysl? Je snad naším šéfem mysl? Anebo je to ještě něco jiného? Obecně se vše točí kolem šéfa a šéf řídí směřování firmy, nebo i celé společnosti. Šéf je prostě tím nejdůležitějším, a pokud se s ním potkáte a nepoznáte ho, nebo pokud budete dělat něco, co se mu nebudí líbit, tak vám to dá pravděpodobně poměrně jasně najevo. Proto se teď přibližně na 30 vteřin zamyslete a pokuste se odhalit vašeho vnitřního šéfa. ..... Tak podařilo se vám to? Jsem zvědavý, jestli se naše názory potkají. Kvůli pochopení kontextu se k odpovědi vydáme trošku delší cestou. Abychom poznali lidskou podstatu, tak se vrátíme k tématu Pudu sebezáchovy, kde jsem na příkladu popisoval rozdíl mezi neživou hmotou (v příkladu ji prezentovala figurína), rostlinou (tu představoval keř), živým tvorem (zde byla zástupcem gorila) a člověkem. Nejnižší forma existence, tedy figurína byla odkázána na působní času. Figurína postupně degradovala, až se rozpadla. ... Keř již byl schopný růst a rozmnožovat se. Pokud nepřišla katastrofa, tak se keř šířil do okolí a přežíval. ... Živý tvor, tedy gorila už musel nějakým způsobem nakládat se svými možnostmi, protože měl dar, ale i závazek v podobě pohybu. Gorila mohla díky pohybu uprchnout před nebezpečím. To vše ale bylo za cenu rizika, že pokud se nebude zdokonalovat, aby byla přitažlivá pro opačné pohlaví, nebo pokud nedokáže naplnit životní cíle, tak může brzy umřít, nebo si nemusí zajistit potomky. Aby gorila dokázala zvládat řízení vlastního těla, aby byla schopná přežít a zajistit si potomky, tak se jí vyvinul mozek a vědomí. Nejpodstatnější funkcí mozku pro gorilu je ten vnitřní hlásek, neboli autopilot, který jí nabádá k tomu, aby dělala ty činnosti, které ji pomohou přežít. Pokud se gorila chovala v rozporu s vnitřním hláskem, tak jí tělo skrze emoce trestalo a pokud jej poslouchala, tak byla skrze emoce odměněna. Díky rozumu dokázala gorila přemýšlet a zvýšit svoji konkurenceschopnost tím, že vytvořila společenství. Za svůj život se tedy gorila naučila některým dovednostem a mírně rozšíří své znalosti. Rozvoj goril i společenství, jako takového byl ovšem limitován možnostmi goril, tedy především potenciálem mozku. Proto gorila v krátké době nedosáhla velkého pokroku. Pokud si gorila nezajistila silné a schopné potomky a nenaučila je potřebné dovednosti, brzy její rod vymřel.

A jak na tom byl ten náš oblíbený člověk? ... Ten na tom byl podobně jako gorila. Člověk byl pouze o něco chytřejší, což mu umožnilo dosáhnout rychle většího pokroku. Cílem člověka tedy bylo také zajištění svého přežití a zajištění si schopných potomků. Nad rámec toho, byl ale člověk hnán touhou po sebezdokonalování, po rozvoji společnosti a také po zajišťování pohodlí. Opět platilo to, co u gorily. Aby člověk nesešel z cesty a byl schopný přežit a své činy směřovat k naplněnému životu, tedy k zajištění konkurenceschopných potomků, tak na něj neustále promlouval pud sebezáchovy. Pokud se radami pudu sebezáchovy člověk řídil, tak byl skrze emoce odměňován, pokud rady ignoroval, tak byl za rebela a emoce jej trápily.

A teď se vraťme ke hledání utajeného šéfa. Podívejme se postupně na ty 4 vývojové stupně, tedy na neživou hmotu, rostlinu, živého tvora a člověka. V neživé hmotě ještě šéfa nevidím. V rostlině už ale ano. To je překvapení, že? ... Vlastně tím chci říct, že má člověk stejnou podstatu, jako rostlina. Ano, je to obrovská degradace člověka a vlastně i rouhačství. Ale i tak si za tím stojím a říkám, že člověk je vlastně taková chytřejší, pohyblivá a složitější rostlina. A teď si to rozeberme. Vlastní názor si na tyto informace samozřejmě udělejte sami :-).

Já předpokládám, že vývoj šel směrem od neživé hmoty, přes rostliny, živé tvory, až po člověka. Předpokládám, že pokud byl některý vývojový stupeň životaschopný, osvědčil se a podařilo se mu rozšířit, tak se časem začal nudit. Prostě si řekl, že má již stávající stav zmáklý a uvědomil si, že má vlastně omezené možnosti a pokud by se vyvinul a stal se sofistikovanějším, tak by snad byl schopný zvládat některé složitější problémy, na které ze své podstaty zatím nestačí. U rostlin je omezujícím faktorem to, že se nemohou přesouvat. Živí tvorové naopak vždy žijí v pocitu strachu, že je nějaký predátor, nebo parazit usmrtí, nebo že dostatečně nezvyšují svojí konkurenceschopnost. Živé tvory tedy neustále sžírá pocit, že nemají vše pod kontrolou a že jim hrozí smrt, nebo zapomenutí. Tím je drží jejich pud sebezáchovy trvale ve střehu a pomáhá jim přežit. No a člověk si díky inteligenci utváří svět k obrazu svému, ale i tak nemá nad vším absolutní kontrolu. A to je právě tím důvodem, proč ho občas pud sebezáchovy pěkně trápí. Právě pocit nejistoty a ohrožení je často tou příčinou, proč se mocní snaží být ještě mocnějšími a potažmo i bezohlednějšími. S jídlem prostě roste chuť a účel světí prostředky. Každý vývojový stupeň má tedy důvodu, proč se snažit o zlepšení svého fungování. No uvidíme, jestli se lidé dříve sami zničí, nebo jestli se dříve vyvinou ve vyšší formu. No, když o tom přemýšlím, my už to asi neuvidíme :-). Alespoň tedy doufám.

Zajímavým faktem z hlediska pudu sebezáchovy a konkurenceschopnosti je posloupnost vývoje, kdy vyšší vývojový stupeň většinou baští ten předchozí nejvyšší. Rostliny si tedy odebírají živiny ze země. Býložravci pojídají rostliny. Masožravci pojídají býložravce. No a protože jsou občas k sehnání jen rostliny a v masu nejsou obsaženy všechny živiny, tak tu jsou ještě všežravci, kteří baští prostě vše, na co přijdou. Z hlediska přežití mají výhodu větší dravci, nebo všežravci. Velcí živočichové ale zase musí získat hodně potravy, které může být někdy nedostatek. Proto čas od času velcí živočichové vymřou a vysmátí budou ti malí tvorečkové, kteří zasytí bříško pouhou troškou potravy. Proto se na světě vyskytují živočichové na různých příčkách potravního řetězce i různě velicí.

To byla taková kratší odbočka, kterou jsem chtěl vysvětlit, že všichni živí tvorové mají společného utajovaného šéfa, který vše řídí a kterému se vše podřizuje. Já za tohoto šéfa považuji gen! A teď si vysvětleme proč. ... Dá se říct, že celá naše planeta je závodní dráhou pro různé geny. Cílem každého genu je přežití a to co nejdelší. Zní to jednoduše, ale podle mého názoru je toto celá podstata všeho, co je živé. Představme si geny, jako neskutečně soutěživé človíčky, kteří spolu soutěží ve štafetovém závodě v cestách kolem světa. Předáním štafety se rozumí přesunutí pozornosti na zástupce další generace, zvolnění tempa původního závodníka a jeho případná podpora nových lídrů vlastního týmu. Zástupci nové generace jsou velmi podobní svým předchůdcům, ale mohou vykazovat drobné odlišnosti. A ty odlišnosti představuji právě různé vývoj vývojové varianty daného tvora. ... A jak tedy vypadá vlastní závod? Zpočátku jde každý gen pěšky. Po chvíli se některé geny dostanou do vedení. Ti, co budou pomalejší si řeknou: "No takto tedy ne! Takto bychom závod nikdy nevyhráli! Pokud chceme závod vyhrát, musím riskovat a nějakým způsobem se zlepšit, abychom byli rychlejší. Je naprosto nezbytné, aby nová generace závodníků našeho genetického týmu byla lepší, než jsem já." Některým genům se vývoj nezdaří a nezrychlí se. Nejlepší geny ale vynaleznou kolo, díky němuž brzy předstihnou čelo závodu. Ostatní geny vědí, že se jim čelo závodu vzdaluje a tak se opět rozhodnou vyvinout nový dopravní prostředek, díky kterému by byli rychlejší, než jejich konkurence. Části genů se opět vynález nezdaří a budou ještě pomalejší, než, kdyby šli pěšky. Největší kabrňáci, ale vynaleznou motorku a opět brzy předstihnou nejlepší cyklisty. Takto to pokračuje dál, až do chvíle, kdy se bude létat ve stíhačkách. Možná se nakonec dokáží geny i teleportovat. Cenou za vynález lepšího dopravního prostředku bývají ale i nezdary, takže se geny hned nevrhají bezhlavě do každého nápadu. I přes rizika jsou geny ale obrovsky soutěživí a výhra v závodě je prostě nesmírně láká. Je to jejich podstata a hlavní cíl.

Čím se ale vlastně stal gen, pokud jede na kole, na motorce, v autě, nebo letí letadlem? Gen se stal řidičem, nebo pilotem. Stroj, který si gen sestavil pro dosažení svého cíle, se stal podstatně větším, než je gen sám. Při pohledu z venku se může stát, že vidíme jen ten velký dopravní prostředek a toho maličkého řidiče si ani všimnout nemusíme. Dopravní prostředek je ale stále pouze nástrojem, který slouží genu k dosažení jeho cílů! Pokud genu přestane dopravní prostředek vyhovovat, tak se přeorientuje jiným směrem. ... Rychlost dopravního prostředku je závislá na okolních podmínkách, ale i na jeho stáří. Pokud povede trasa přes vodu, tak bude rychlejší loď, než auto. Na souši bude výsledek opačný. U letadla povrch země roli hrát nebude. Co se ale stane, když dojde ropa, nebo když se dopravní prostředek vážně porouchá? Pak řidiči a piloti po dlouhé době opustí své dopravní prostředky a opět se budou muset spolehnout na své oslabené a pomalé nohy, nebo budou muset vyvinout dopravní prostředek na jiný pohon. V tuto chvíli každopádně bude mít největší výhodu cyklista, který bude díky dlouhé jízdě řádně vytrénovaný a relativně rychlý.

A teď si spojme všechny informace do jednoho celku. Podstatou každého živého tvora a rostliny je gen, který se snaží dosáhnout nesmrtelnosti, musí tedy přežívat skrze generace. Kvůli zvýšení konkurenceschopnosti a získání vyššího stupně řízení se snaží geny vyvinout, co nejlepší dopravní prostředek. Ale protože předem není jasné, co je nejlepší, tak dochází k rozvoji všemi různými směry. Začalo to tedy rostlinami. Pokračovalo to živočichy, kteří se těmi rostlinami živí. Následovali masožravci, kteří vesele baští býložravce. A současným vrcholem jsou všežravci, před kterými se nezachrání skoro nic živého. Utajeným šéfem a řidičem je tedy gen. A gen myslí pouze na to, aby vyhrál ten pomyslný závod, a aby byl předávám z generace na generaci. K dosažení těchto cílů gen potřebuje, aby co nejlépe a nejdéle fungoval jeho dopravní prostředek, tedy lidské tělo. K tomuto účelu genu slouží pud sebezáchovy. Gen stejně tak moc dobře ví, že pokud chce být konkurenceschopný, musí si zajistit maximální počet, co nejsilnějších a nejschopnějších potomků. To je také důvod ohromné sily sexuálního pudu. Gen prostě ví, že se musí šířit, že je to jeho hlavní úkol. Vlastním šířením gen přirozeně zajištuje to, že se bude stále rozvíjet a že bude vylepšovat svůj pomyslný dopravní prostředek, aby vynikal nad ostatními a byl, co nejpřitažlivější pro zástupce opačného pohlaví. Kromě početných, kvalitních a různorodých genetických mutací je pro prospívání genu výhodné, aby se znalosti a dovednosti předávaly z generace na generaci. Proto nás gen neustále dokopává k sebezdokonalování a láska k vlastním potomkům je opravdu silná.

Jak tedy chápat fungování a pohnutky živých organizmů v kontextu toho, že je gen tím utajeným šéfem? Jak se liší živé organizmy od rostlin až po člověka?

Výchozím bodem a základním stavebním kamenem je tedy gen a ten má dva hlavní úkoly. Zaprvé, co nejdéle přežít v současném těle. A za druhé se, co nejvíce rozšířit a podpořit svoje přežití v dalších generacích. Z toho tedy vyplývá, že téměř celé naše tělo slouží nějakým způsobem k tomu, aby umožnilo maximální přežíti našeho gen. Samotné tělo je ale pouze takovým počítačem, kterému chybí operační systém, nebo jako takové auto bez řidiče. Naše tělo je samo o sobě tedy pouhou hmotou. Aby tělo fungovalo smysluplně, tak je třeba ho nějak řídit. K základnímu přežívání člověka jsou využívány vegetativními procesy, které řídí mozek a mícha nezávisle na naší vůli. Procesy jako dýchání, trávení, oběh krve atd. jsou natolik důležité, že si je řídí tělo samo a živí tvorové mu do toho vlastní vůlí nemohou moc zasahovat. Pokud tělo potřebuje nějak pomoci, tak nám to oznámí např. bolestí, nebo hladem. K zajištění základního fungování tělo využívány orgány. Tělo ke svému fungování také potřebuje energii, kterou mu musíme dodat. Hospodaření s energií začíná jejím příjmem, tedy zpracováním kyslíku v plicích a získáním živin zpracováním potravy a vody trávicím traktem. Následuje distribuce živin a energie do potřebných částí těla. Průběžně ještě dochází k filtrování, zachytávání a odvádění škodlivých, nebo nepotřebných látek z těla. Celé tělo navíc chrání imunitní systém, který hlídá, aby tělo přežilo případné napadení. Když přidáme k popsané funkci rozmnožování, tak obdobně chápu princip fungování rostlin. Tento princip fungování považuji za základ a vše ostatní je už prostě jen takový "tuning", bez kterého se dá sice žít, ale který je při správném využití většinou přínosný.

První nadstavbou je zajištění přežití člověka v okolním prostředí. Tento úkol prosazuje pud sebezáchovy tím hláskem, který nám stále našeptává, co máme dělat. Základním úkolem je zajištění aktuálního přežití, tedy být v bezpečí před predátory a zajistit živiny a energii pro umožnění fungování vegetativních procesů v lidském těle. Pokud je zajištěno okamžité přežití, tak se nás pud sebezáchovy snaží směřovat ke zvyšování vlastní konkurenceschopnosti, k čemuž jako lidé využíváme seberozvoj a snažíme se dosáhnout vysokého společenského postavení a snažíme se získat maximální podporu ve společnosti. Tyto pohnutky a přístupy jsou intuitivní, protože jejich vhodnost k přežití člověka již ověřil čas. Gen využívá k prosazování svých cílů pohnutky a emoce. ... No dobře, teď jsme na úrovni schopností zvířat. Zvířata jsou tedy "frajery" ve srovnání s rostlinami, ale jejich podstata zůstala stejná. Pouze díky svému složitějšímu fungování mají větší předpoklady k naplňování cíle genu.

A v čem tedy vládne člověk nad zvířaty? Co je tou evoluční nadstavbou? No teď již vás asi příliš nepřekvapím. Je to schopnost složitějšího myšlení, plánování a vykonávání komplexnějších úkolů. A teď se nad tím zamysleme. Pokud přijmeme předpoklad, že cílem každého živého tvora je dosažení maximálního přežití genu, tak jakou roli asi v tomto fungování může mít inteligence a schopnost řešit náročné úkoly? Jednoduše řečeno má podle mého názoru inteligence sloužit k tomu, abychom zvládli zvážit přiměřenost pohnutek a emocí v určitých situacích, abychom se lépe dokázali vyhýbat nemocem a abychom byli lépe schopní bojovat s hrozbami. Smysl inteligence tedy spatřuji ve snaze lidského druhu zvýšit svoje možnosti zajistit vlastnímu genu větší šanci na přežívání v rámci generací. Inteligence je tedy dobrý sluha, ale neměla by se stát nástrojem, který nám zajišťuje alibi, abychom si obhájili, proč ignorujeme přirozené pohnutky. Zde mám na mysli především absolutní preferenci kariéry před rodinou. V některých výjimečných případech to může být správnou volbou, ale ve většině případů bych to nazval ztrátou nadhledu a volbou pomíjivých hodnot. Inteligence a schopnost řešit složité úkoly jsou tedy fajn, ale vždy je třeba mít na paměti ty hlavní životní cíle, ke kterým by měly naše kroky směřovat. 

A na závěr si shrneme dnešní veledůležitou přednášku Podstata člověka:

Strategií všech rostlin a živých tvorů je jejich snaha o co nejdelší přežívání. Z toho vyplývá, že lidé mají vlastně stejnou podstatu, jako vše živé na světě. Od rostlin a ostatních živočichů se lišíme pouze složitostí našich těl a určitou nadstavbou v podobě inteligence. Primárním cílem veškerých vylepšení je zvýšení šance na dosahování cíle daného tvora, tedy jeho přežívání. Těla ale podléhají opotřebení a proto člověk, ani žádný jiný tvor nemůže žít věčně. Proto je nutné, aby bylo možné zajistit pokračování existence alespoň základu neboli podstaty živého tvora skrze generace. Bez pokračování existence by se velmi těžko hledal smysl života, protože by byl život předem odsouzen k marnosti. Přežívání je zabezpečováno dvěmi hlavními prostředky. Zaprvé se jedná o snahu podpořit maximální přežití daného jedince v kombinaci s maximálním důrazem na zvyšování jeho konkurenceschopnosti. A druhý přístup spočívá v zajištění a podpoře vyššího počtu schopný potomků. Tyto přístupy se pravděpodobně nejlépe osvědčily v předchozích milionech let vývoje člověka a pochopitelně je ideální jejich kombinace. Protože tyto přístupy prošly zkouškou času, tak k jejich naplnění směřují i lidské pohnuty a emoce. Pokud budou naše činy a myšlenky v rozporu s cílem genu dosáhnout přežití, tak budeme náš život trávit bojem s našimi přirozenými pohnutkami a emocemi. Náš vnitřní šéf nám tím bude dávat najevo, že naše konání podle historických zkušeností k jeho přežívání nepovede. A tím náš gen pěkně "na...krneme" 😊! Proto se násprostřednictvím pohnutek a emocí bude snažit navrátit na cestu, kterou považuje za správnou. Pokud budeme trvat na jiných cílech, než náš gen, tak náš rod pravděpodobně nedosáhne dlouhého trvání a my budeme často bojovat s pudy a emocemi.

Svět a hlavně společnost se za těch několik milionů let podstatně změnila a v některých případech je reakce pudů a emocí nevhodná. Osobně považuji podstatu lidských životů v podobě sebezdokonalování a zajištění si potomků za smysluplnou. Proto si myslím, že je dobré se nad vlastními pohnutkami a emocemi pravidelně zamýšlet. Dost možná nám často náš gen radí dobře! No a občas naopak můžeme naše jednání díky vlastní inteligenci směřovat o něco lépe, aby to bylo i ku prospěchu společnosti :-). A inteligence je dobrý sluha, ale dost zákeřný pán, protože se snadno nechá svést z cesty a člověk pak zapomíná na to hlavní.

Opět si ještě dovolím nezbytnou připomínku:

Upozorňuji na to, že v přednáškách nemusí být vše dokonale správně. Proto uvedené informace nikdy slepě nepřebírejte a o všem kriticky přemýšlejte.

A to je vše lidičky! Děkuji vám za pozornost a těším se na vás u dalšího dílu pořadu, kterým bude téma Smysl života v rámci tematického okruhu Člověk. Jedná se o další stěžejní přednášku, kterou jsem chtěl natočit, až podstatně později, ale nedávno jsem si uvědomil, že pro někoho nemusejí být obecné cíle a názory přínosné. Proto vás příště čeká přednáška o Smyslu života, která každému umožní okamžité zamyšlení se nad svým životem.

Pokud se vám přednáška líbila, prosím o její sdílení, o sledování kanálu Poznávání podstaty na YouTube a o sledování Facebookového a Twitterového účtu projetu. Budu rád i za komentáře k videím.

Mějte se krásně

váš Diskutér