Člověk - Smysl života - část 1 - Přednáška č. 7

Zdravím vás lidičky,

já jsem Diskutér a vítám vás u přednášky č.7 projektu Poznávání podstaty. Tato přednáška je věnována 1.části tématu Smysl života v rámci tematického okruhu Člověk.

Nejdříve si zopakujme lehce ambiciózní cíl projektu, kterým je: Drobná úprava světa, aby se nám tu žilo lépe. V rámci tohoto cíle jsme, a ještě dlouho budeme v oblasti zlepšení vlastního života tím, že se budeme snažit jej mít naplněný.

Odkaz na přednášku ve formě videa na YouTube - zde

Dnes nás čeká opravdu velké sousto, kterým je smysl života. Tato přednáška měla přijít na řadu podstatně později, protože se v ní budu odkazovat na spoustu dalších témat a některá z nich jsem ještě v přednáškách nerozebral. Nakonec ale převážila fakt, že byly dosavadní přednášky zaměřeny na úvody a základy a prostě to pro vás mohla být nuda, nebo vám to třeba mohlo přijít neužitečné. Proto si dnes rozebereme téma Smysl života, díky kterému se budete moci hned zamyslet nad svým životem a jednoduše si ověříte, jestli na mých myšlenkách něco je, nebo zda je sledování mých videí jen ztrátou času. Já osobně spatřuji smysl života v kombinaci více složek a dnes si probereme tu nejpodstatnější. Pojďme tedy na to!

Přednáška o smyslu života navazuje především na přednášky o lidské podstatě, o lidské přirozenosti a o pudu sebezáchovy. Pro osvěžení paměti si uvedené předchozí přednášky velmi rychle shrneme. Podstatou každého živého tvora je gen, jehož cílem je dosažení přežívání skrze generace. Gen tedy prahne po dosažení nesmrtelnosti. Dále jsem prezentoval názor, že je několik úrovní živých organizmů od rostlin, přes zvířata, až po člověka. Tyto organizmy jsou si velmi podobné a liší se především svojí složitostí a určitými vychytávkami, kdy vyšší organizmus získal nějakou výhodu, aby měl větší možnost pomoci svému genu přežívat. Rostliny mají většinu procesů zautomatizovaných, jsou tedy základní formou života. Zvířata jsou již složitější a oproti rostlinám mají navíc možnost pohybu. Pohyb je darem, ale i závazkem, a proto zvířata musí se svoji volnosti nakládat smysluplně, protože bez správného vedení by nepřežila. Proto mají zvířata oproti rostlinám navíc strojvůdce, kterým je pud sebezáchovy. Pud sebezáchovy na zvířata působí pohnutkami a emocemi. Pohnutky a emoce tedy zvířatům radí takové chování, které by mělo mít největší šanci zajistit genu nesmrtelnost. Nad rámec toho disponují zvířata omezenou inteligencí a pamětí, což jim umožňuje občas i jiné chování, než jak jim velí pud sebezáchovy. No a ten člověk ... jeho vylepšení oproti zvířatům spočívá v pokročilejší inteligencí a paměti. Díky tomu je člověk schopný vykonávat náročnější úkoly a může systematicky zvažovat vhodnost vlastního jednání, které vychází z pudů a emocí a částečně díky tomu může své jednání upravit dle doporučení inteligence. Inteligence by tedy měla sloužit k optimalizaci jednání, aby člověk lépe dosahovat cíle svého genu, který chce prostě přežívat skrze generace. Inteligence se ale většinou uplatňuje až při zpětném posuzování situací, protože pokud se dostaneme do něčeho neznámého, tak většinou reagujeme intuitivně. Inteligence si totiž většinou s novou situací nestíhá v krátkém čase správně poradit. Já tedy spatřuji hlavní smysl inteligence ve zvýšení šance genu dosáhnout nesmrtelnosti. Využití inteligence k jiným účelům by proto mělo být podřízeno jejímu hlavnímu účelu.

Obecně lze říct, že je smyslem života nesmrtelnost. Snaha o dosažení nesmrtelnosti je nejlepším a nejsmysluplnějším životním cílem, abychom se nezbláznili z marnosti bytí. A teď si to rozebereme.

Jak už jsem řekl, smysl života spatřuji v kombinaci více složek. Za základní bod smyslu života, tedy za bod č.1 považuji snahu o nesmrtelnost vlastního genu. Fajn, toto asi všichni víme, nebo alespoň tušíme. Přesto si myslím, že je podstatný rozdíl v tom mít pocit, že něco vím a skutečně tomu rozumět, proto se na toto téma nyní mrkneme podrobněji:

V přednášce č. 6 o Lidské podstatě jsme si řekli, že podstatou člověka je gen a gen se chce šířit a přežívat skrze generace. K tomuto cíli si gen vyvinul naše těla a jako správný projektant nastavil každou část našeho těla tak, aby její fungování bylo v souladu s cílem genu přežívat. Tato filozofie je evidentně smysluplná, protože lidé stále obývají planetu Zemi a daří se jim tu dobře. Proto se při hledání smyslu života držím té odpovědi, která z těchto informaci vyplývá. Já prostě základní smysl života vidím v tom, k čemu jsme evidentně stvořeni. Smysl života tedy vidím v zajištění a podpoře schopných a silných potomků. Ještě přesněji řečeno vidím smysl života v zajištění rozumného počtu šikovných a úspěšných vnoučat, protože vnoučata jsou tou nejlépe vypovídající vizitkou každého z nás. Jde totiž o to, že výchovou dětí, ale i kvalitou našeho těla naprosto dominantně určujeme, jaký život naši potomci budou mít. My jim kvalitou těla, vrozenými předpoklady, typem prostředím a výchovou naprosto zásadně určíme, jaký budou mít život, jakého si asi najdou partnera a jak budou vychovávat naše vnoučata. Takže je velmi pravděpodobné, že každý náš zlozvyk naši potomci buď převezmou, nebo vloží velké množství energie do toho, aby proti němu naopak bojovali :-). Pokud jsme ovšem v něčemu skutečně dobří, tak budeme mít naději, že se to od nás naučí i další generace.

Možná vám zacílení na vnoučata nepřijde, jako vhodné, pokud je vám 25, nebo dokonce třeba jen 10 let, ale já osobně i v nízkém věku považuji tento cíl za naprosto ideální. Nejlepší ale bude, když se o tom přesvědčíte vy sami :-). Pokud si chcete ověřit, zda má smysl směřovat své jednání k cíli super vnoučat, tak mám pro vás takové drobné cvičení, které se ze své podstaty hodí spíše pro mladší ročníky. V rámci cvičení si zkuste 5x denně po dobu jednoho týdne vybavit vždy jedno své rozhodnutí, nebo čin a položte si otázku "Udělal jsem to tak, abych jednou měl úžasná vnoučata?". Ono to sice vypadá, že v nízkém věku neděláme věci, které by měly souvislost s vnoučaty, ale opak je pravdou. Ať už se jedná o naše návyky, naši stravu, chování k ostatním nebo třeba náš způsob trávení volného času, tak je velká pravděpodobnost, že se toto promítne až do života našich vnoučat a do jejich šance, aby se dokázali s životem poprat a uspěli v něm. Upozorňuji, že je toto cvičení velmi tvrdé, a proto k sobě buďte velmi tolerantní. Možná vás překvapí, že většinu věcí můžete dělat lépe. Tenhle poznatek není smutný, ale je naprosto úžasný, protože už budete vědět, že můžete něco zlepšovat a že to nemusí dát moc práce. I když jen jednu z těch 5-ti věcí, každý den uděláte uspokojivě, tak je to opravdu fajn, protože máte stanovený cíl v mysli a už díky tomu se vám ho bude dařit lépe naplňovat. Znovu opakuji, že pokud se do daného cvičení pustíte, buďte k sobě opravdu "hóóóóódně" tolerantní, protože toto je úplný začátek cesty sebepoznáním a opravdu není vhodné si hned tvořit zbytečné komplexy :-). V životě i v tomto projektu platí pravidlo "Kdo nic nedělá, nic nezkazí". A pokud sledujete tento projekt, tak asi něco dělat chcete, a tak jsou občasné chyby prostě nevyhnutelné. Chyby mějte na háku a berte je jako dar a zkušenost, protože jejich uvědomění vás posouvá dál chyby. Vždy svůj aktuální stav posuzujte se stavem, v jakém byste byli, pokud byste na sobě nepracovali vůbec. Osobně považuji ideál pouze jako vhodnou zásobárnu možností ke zlepšení, ale určitě nedoporučuji se s ním nějak vážně srovnávat. Ideál prostě není volbou, ani možností, ale spíš takovým fantazírováním.

Pokud tedy přistoupíte na názor, že jsou super vnoučata vhodným životním cílem, tak kde vlastně máte začít? Odpověď se liší podle vašeho věku, pohlaví, typu osobnosti, schopností, společenského postavení, zázemí atd. Proto představím určité životní fáze, které čekají běžného mladého človíčka, který teprve svou pouť životem zahajuje.

V první fázi si myslím, že je ideální se na zaměřit seberozvoj, získávání správných návyků, utužování zdraví, naučení se správné relaxace a za jednu z nejdůležitějších dovedností považuji správné fungování v kolektivu. Každý z nás je jiný a každý z nás má jiné silné, ale i slabé stránky. Výběr konkrétních činností a vlastní zamření je tomu vhodné přizpůsobit. První fáze je vlastně přípravou na to, abychom byli atraktivními pro budoucí potenciální partnery a aby i náš reálný vklad do vztahu byl co nejlepší. Osobně se přimlouvám za to, aby byla ve výchově věnována pozornost smyslu pro poctivou práci, respektu, pokoře, toleranci a samostatnosti. Rozsáhlé znalosti a kvalitní inteligence jsou pak základem pro budoucí zajištění vhodného zázemí a společenského postavení. Zde se ale opět přimlouvám za to, aby cílem práce nebylo pouze vydělávání financí a získávání vlivu, ale aby vše probíhalo v duchu naplňování všech podstatných složek života a aby si každý svým jednáním budoval odkaz, na který bude hrdý on, ale i jeho blízcí. Nevidím příliš smysl v tučných příjmech, které jsou vykoupeny životem na hraně zákona, nenaplněností z vykonávané práce, neustálým stresem a dost možná i povrchním životem. Luxus nenahradí lásku, pevné zdraví, ani vyrovnanost, a navíc je i dost křehký. První fází je tedy vlastní rozvoj, abychom byli později schopní správně fungovat a abychom byli atraktivní pro žádaného partnera.

Druhá fáze spočívá v získání vhodného partnera, pokračuje v ní seberozvoj, získáváme zázemí a budujeme si sociálního postavení. Zde již dochází k lámání chleba a projevuje se to, jak kvalitně jsme zvládli první rozvojovou fázi a vlastně i to, jaký vklad jsme získali od předchozích generací. Pro nás "stydlivky" je životní výzvou navázat kontakt s opačným pohlavím a úplně se při tom neztrapnit. Pro někoho jiného zase může být složité přijmout odpovědnost za vlastní život a stát se samostatným. Někdo zase zjistí, že ošidil buď výuku, nebo měl tu smůlu, že se naučil nevhodné návyky a nyní vše musí dohánět, aby byl schopný rozumně vykonávat nějakou práci a aby dokázal smysluplně nakládat se svým životem. Jo, jo tato životní fáze je opravdu nářez a nastavuje velmi upřímné zrcadlo nejen našemu rozvoji v úvodní fázi, ale i tomu co, jaký vklad nám do života dali předchozí generace. Radami pro výběr partnera se budu věnovat v některých z následujících videí, ale jednu drobnůstku prozradím hned. Kvalita života dětí se odvíjí od genetické kvality rodičů a od návyků a dovedností, které se děti naučí od rodičů, nebo z prostředí, do kterého je rodiče vypustí. Já jsem měl štěstí, protože mám ženušku, jak krásnou, tak i inteligentní a šikovnou. Ale přes to všechno na ní nejvíc miluji její povahu, smysl pro poctivost a laskavost, tedy její návyky a přístup k životu. Moc dobře vím, že právě tyto její kvalitní návyky budou tím hlavním, čím naše ratolesti vybaví do života. Proto se, prosím, zamyslete nad tím, zda má smysl hledat pouze modelky a "beach boye"anebo jestli náhodou nemáte v okolí někoho úžasného, kdo má sice třeba drobounkou vadu na kráse, ale kdo by snad byl pro reálný život byl prostě fantastický :-). A protože přednáším já, tak si ještě neodpustím jednu připomínku, která nemusí být úplně zřejmá. ... Najít správného partnera skutečně není prča a je to jako výhra v loterii, protože je opravdu těžké natrefit na někoho, s kým si rozumíte, máte se rádi, vzájemně se respektujete, máte alespoň přibližně stejné životní cíle a chcete se zabít jen občas. Stejně tak jde ale i o to, abyste byli připraveni jak na vztah, tak abyste dokázali zaujmout toho, kdo za to stojí. Takových možností za život asi moc mít nebudete. Dnešní doba umožňuje odkládat hledání partnera a zakládání rodiny. Já tuto možnost považuji za past, která chyby neodpouští. Pojem biologické hodiny není pouze marketingový slogan svatebního průmyslu, ale především připomínkou vašeho genu, že se blíží "deadline" vaší schopnosti si obstarat vlastního potomka. Sem se krásně hodí jedno moudro, které uvedl v život François de La Rochefoucauld (čti Francoa d'la Ršfků). Toto moudro asi většina z nás zná z klasického českého filmu Sněženky a machři, tedy "Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami." Tím chci říct, že pokud máte někoho úžasného, neopouštějte ho :-). Nebuďte dalšími nešťastníky, kteří si uvědomí až příliš pozdě, že prováhali šanci mít rodinu a že na jejich život nikdo nenaváže.

Třetí fáze. Pokud máte již partnerský vztah tak pevný, jak to jen jde, tak se postupně blíží jedna z nejkrásnějších životních fází. V této fázi se moc nevyspíte, neustále přebalujte plenky, ztrácíte nervy, drtí vás strach a opakovaně prohledáváte všechny kapsy v naději, že tam najdete nějaké zatoulané penízky, které by se vám teď opravdu hodily. Jojo, mluvím o rodičovství. V této fázi opět sklízíte to, jak se vám dařilo v první fázi, tedy v učení, získávání návyků a socializaci. No a samozřejmě zde také poznáte, jaké se vám podařilo vybudovat zázemí a jakého partnera se vám povedlo splašit. S geneticky kvalitním partnerem asi budete mít nadané, zdravé a silné děti. A partner se správnými návyky pravděpodobně to samé bude učit i vaše děti. V ideálním případě dopadnete, tak dobře jako já a vás partner dětem zajistí oboje. Při výchově myslete na to, že jste to právě vy s vaším partnerem, kdo nejvíce ovlivňuje život vašich dětí. No a vaše děti si budou pravděpodobně vybírat vlastní partnery opět na základě toho, jak sami projdou první a druhou fází svého života. Vy, jako rodiče, pro ně vždy budete tím nejpřirozenějším vzorem. Ve třetí fázi si tedy musíte především držet klobouky a pokusit se nějak ustát tu divokou jízdu. Nikdy neuděláte vše správně, ale pokud se budete upřímně snažit připravit své ratolesti na život a poskytnete jim zázemí, bezpečí a pokud u vás naleznou pochopení, tak budete dobří rodiče. Lidé ze své podstaty touží po efektivitě, protože podvědomě cítí, že když budou neefektivní, tak budou nekonkurenceschopní a půjde to s nimi z kopce. Proto každý toužíme mít správné názory a návyky, nejlépe pak návyky a názory ověřené časem. Tomu se říká hlad po struktuře. Tímto jsem se snažil vysvětlit, že děti podvědomě touží po získání správných návyků, a to i přes to, že se mohou zprvu kvůli těmto návykům vztekat a mohou proti nim i protestovat, protože tyto návyky pro ně mohou být zpočátku náročnější než lenošení. Příkladem je úklid, učení, nebo spolupráce s ostatními. Takže i přes počáteční vzpory děti podvědomě vědí, že pokud budou mít v životě správný řád, lépe se poperou se životem, až se postaví na vlastní nohy, a proto po řádu doslova prahnou. Člověk, který nemá v životě řád toho zvládne za den méně, protože ani ty rutinní činnost nedělá automaticky a vše musí vymýšlet. No a toto chování prostě pud sebezáchovy trestá duševními poruchami a člověk bez řádu bude stěží vyrovnaný. Proto nejlépe dětem prospějete tak, že budete ve výchově důslední a budete se snažit děti naučit to, co si myslíte, že se jim později v životě bude hodit. Však už přeci máte nějaké zkušenosti s životem a se světem a víte, bez čeho byste se neobešli. Uvědomte si, ale prosím, že je každý člověk jiný a nemá smysl přehnaně tlačit na rozvoj slabých stránek, protože daný človíček se může naučit řešit určité problémy zcela originálním způsobem, který je mu vlastní. Proto potomci potřebuji důslednou a občas i přísnou výchovu, ale musíme dětičky dobře poznat, abychom pochopily, co po nich prostě chtít nemůžeme, protože to zkrátka není v jejich možnostech.

Čtvrtá fáze. Najednou, děti vylétnou z hnízda a postupem času se stanou samostatnými, tedy alespoň v tom ideálním případě 😊. Vám se teď život dramaticky změní. Aktivity s dětmi se doposud týkaly podstatné části vašeho volného času a najednou jsou děti pryč. Co teď s tím časem? Jaké si teď vlastně stanovit cíle? No pro mě je osamostatnění dětí bodem, kdy si říkám, že má vlastně člověk to hlavní v životě splněno a že v životě obstál. Vlastně již předal štafetu další generaci a může se více zabývat tím, čím chce a vlastně se nemusí tolik trápit následky. V podstatě se může vrhnout do toho, čeho se doposud bál, nebo na co neměl prostředky. Člověk se tedy může částečně vrhnout na požitkářství. Vlastně by si to i zasloužil. Pro jistotu se ale ještě podívejme na to, co vyplývá z přednášky č.6, tedy z Podstaty člověka. V přednášce říkám, že podstatou člověka je gen a ten touží po nesmrtelnosti. Pokud jsme v aktivním věku, tak po nás náš gen přirozeně chce, abychom si zajišťovali potomky. Pokud ale již naše tělo není schopné zajistit a vychovávat další potomky, tak se nabízí podpora další generace potomků, tedy vnoučat. Naše vnoučata jsou také nositeli části našeho genu, takže je podpora vnoučat naprosto přirozeným cílem našeho genu, tedy i naše. Protože je podpora vnoučat přirozená, tak s tímto cílem opět souzní naše vnitřní pohnutky a emoce. Podpora vnoučat už nám ale pravděpodobně, jako jediný životní cíl stačit nebude, takže se nabízí k ní přihodit ještě něco z dalších složek smyslu života. O tom ale příště 😊. Ve čtvrté fázi života spatřuji tedy smysl života v oblasti nesmrtelnost genu v podpoře dětí a vnoučat a v předávání dlouhodobějších znalostí a zkušeností, než se kterými se děti a vnoučata měli možnost za svůj život setkat.

Pátá fáze. V páté fázi už řešíme pravnoučata atd. Těchto potomků již můžete mít opravdu dost, ale upřímně řečeno jsou pravnoučata nositeli poměrně malé části vašeho genu. I tak jsou nám ale geneticky nejbližší z celého světa, proto by nám mělo záležet na jejich prospívání. V pokročilejší fázi života ale budeme pravděpodobně již vzdálenější od pravnoučat a budete mít i méně sil. Čím tedy můžeme nejmladší generaci podpořit? V této fázi jsme si již v životě něco prožili a leccos i zažili, proto si myslím, že zde naší jedinečnou devizou může být moudrost a zkušenosti. Přeci jen se tu režimy střídají často, jako ponožky a na mladé lidi čeká spousta lákadel, která mohou na první pohled působit neodolatelně, ale my již díky svým zkušenostem víme, jak určité cesty dopadají neslavně. Historie se přeci opakuje a lidé stále opakují stejné chyby. Ano, myslím si, že v pokročilejší části života můžeme být tím moudrým a zkušeným hláskem, který mladé generaci lehce zamotá hlavu a dovede jí k poznání, že je spousta věcí složitějších, než jak se tváří a že zřídka kdy, bývá jen jeden úhel pohledu. A teď ta krutá část. Mladé ratolesti nám budou naslouchat pouze v případě, že nás budou respektovat a že budou mít pocit, že jsme skutečně moudří a že nás respektují i jich rodiče a prarodiče. Opět tedy sklidíme to, co jsme doposud vybudovali. Pokud nebude v naší široké rodině přirozeně úcta mezi generacemi, tak se může přirozeně stát, že budeme vědět, že mladá generace dělá hrozné chyby, ale prostě nás nikdo nebude poslouchat, protože nás nebudou ostatní respektovat. No a toto může být opravdu velmi bolestivé, a tak nějak to bude více, nebo méně naší vinou. V páté fázi života tedy můžeme mít jedinečnou příležitost rozhazovat moudrost a zkušenosti vidlemi, ale musíme být respektovanými a ostatní k nám musí mít úctu, aby naše rady alespoň zvážili. Však to znáte, v mnoha kulturách nebyl vrcholem rozumu parlament, ale rada starších.

A na závěr si shrneme dnešní veledůležitou přednášku Smysl života - část 1 - nesmrtelnost genu:

Podstatou člověka je gen a cílem genu je přežívání skrze generace. Kvůli dosažení tohoto cíle nás gen nutí, abychom si zajišťovali větší počtu, co nejschopnějších potomků. V tomto cíli vidím i základní složku smyslu našich životů. Proto od počátku našeho života musíme "zamakat" na svém seberozvoji. Pak bychom si měli sehnat vhodného partnera. S tímto partnerem bychom následovně měli, co nejlépe vychovat a podpořit vlastní potomky. Nakonec bychom se měli stát zdrojem moudrosti, zkušeností a podpory pro mladší generace. Zní to jednoduše, ale je to spousta práce, a ne každý v této oblasti obstojí. Každopádně cíl nesmrtelnost vlastního genu považuji za hlavní složku smyslu života a nejdříve bychom se tedy měli soustředit na ní. O další složce si řekneme příště.

Opět si ještě dovolím nezbytné připomínky:

Upozorňuji na to, že v přednáškách nemusí být vše dokonale správně. Proto uvedené informace nikdy slepě nepřebírejte a o všem kriticky přemýšlejte. Pokud informace vytrhnete z kontextu, může být jejich vyznění nesprávné.

A to je vše lidičky! Děkuji vám za pozornost a těším se na vás u dalšího dílu pořadu, kterým bude 2. část tématu Smysl života v rámci tematického okruhu Člověk. V této přednášce se zaměříme na životní cíle pro ty, kteří buď vlastní potomky mít nemohou, nebo již své potomky úspěšně vychovali a teď hledají nové výzvy.

Pokud se vám přednáška líbila, prosím o její sdílení, o sledování kanálu Poznávání podstaty na YouTube a o sledování Facebookového a Twitterového účtu projetu. Budu rád i za vaše komentáře k videím.

Mějte se krásně

váš Diskutér