Člověk - Smysl života - část 2 - Přednáška č. 8

Zdravím vás lidičky,

já jsem Diskutér a vítám vás u přednášky č.8 projektu Poznávání podstaty. Tato přednáška je věnována 2.části tématu Smysl života v rámci tematického okruhu Člověk.

Nejdříve si zopakujme lehce ambiciózní cíl projektu, kterým je: Drobná úprava světa, aby se nám tu žilo lépe. V rámci tohoto cíle jsme, a ještě dlouho budeme v oblasti zlepšení vlastního života tím, že se budeme snažit jej mít naplněný.

Odkaz na přednášku ve formě videa na YouTube - zde

V předchozí přednášce, tedy v 1.části tématu Smysl života, jsme si řekli, že se dle mého názoru smysl života skládá z více složek. Dále jsem v předchozí přednášce uvedl, že za tu hlavní složku smyslu života považuji zajištění si schopných, zdravých a silných potomků. Z přechozí přednášky by také mělo vyplynout, že nikdo není ani příliš starý, ani příliš mladý, aby k tomuto cíli směřoval. Věk a situace, ve které se člověk nachází pouze určuje to, na co konkrétně by se měl daný člověk zaměřit. Pokud člověk zrovna nevychovává svoje děti, tak kromě péče a podpory další generace pravděpodobně bude mít volnou kapacitu ještě na další životní cíle. To samé platí pro ty, kteří vlastní děti prostě mít nemohou. V těchto případech přichází na řadu druhá nejdůležitější složka smyslu života a tu si představíme právě dnes.

Minule jsme si řekli, že hlavní složka smyslu života vyplývá z podstaty člověka, a to z touhy genu po dlouhodobém přežívání. Řekli jsme také, že se smysl života obecně týká nesmrtelnosti. Za hlavní složku smyslu života tedy považuji nesmrtelnost genu, za tu druhou nejpodstatnější pak nesmrtelnost myšlenky.

Nesmrtelnost genu je poměrně snadno pochopitelná a v tomto cíli se vlastně od zvířat a rostlin nelišíme. Stačí si zajistit zdravá a silné potomky a ty následovně vhodně vychovat. S trochou fantazie lze i tvrdit, že dosažení tohoto cíle máme ve vlastních rukou a můžeme jej mít i tak nějak pod kontrolou.

S nesmrtelností myšlenky je to již ale trošku složitější a touto složkou smyslu života ve větší míře disponují pouze lidé. Princip spočívá v tom, že díky inteligenci si lidé vytvořili společenství, a to se neustále rozvíjí. Zásadní je to, že pokud někdo zdokonalí sám sebe, nebo něco vynalezne, tak se alespoň částečně tento rozvoj předává v rámci daného společenství, ale i do dalších generací. Prostě se daný člověk o svůj úspěch podělí s ostatními, nebo to od něj někdo jednoduše obšlehne. Smrtí daného člověka tedy nemusí zaniknout to, čeho v životě dosáhl. A toto je možné právě díky inteligenci, paměti, zaznamenávání myšlenek, a především díky dlouhodobě přežívající společnosti. Největší hodnotou každé společnosti jsou právě znalosti, zkušenosti, zvyky, ale také i společná historie, jazyk a příběhy. Společnost je tedy takovou databankou znalostí, zkušeností, názoru a vynálezů. V ideálním případě by to mělo fungovat tak, že členové společnosti posuzují návrhy jejích členů a pak společně vyberou ty nejhodnotnější a ty pak celá společnost přijme a bude je předávají dál. Největší překážkou naplnění tohoto ideálu je nejpřirozenější lidská pohnutka (tedy pud sebezáchovy, který se velmi úzce pojí se sobectvím) a to, že jsme každý jiný. Prostě chce každý něco jiného a někteří jsou průbojnější než jiní. Proto se občas ve společnosti prosazují myšlenky, které v důsledku prospívají třeba i naprosté menšině, nebo které jsou vyloženě nekvalitní. Na toto téma ale budu mít spoustu přednášek až později v rámci tematických okruhu Společnost a Manipulace. Teď se ale vraťme k největším hodnotám společnosti, tedy k návykům, znalostem, historii a zkušenostem. ... Však si sami vzpomeňte, co od vás společnost chce téměř od samého počátku, co se objevíte na světě. ... Ano, správně, hned od mala jste chodili k lékaři, který kontroloval, zda se vyvíjíte správně dle historicky ověřených zkušeností, pak jste asi chodili do školky a později do školy, kde jste se seznamovali s vrstevníky, ale především se společenskými zvyklostmi a se znalostmi společnosti, které byly prezentovány z přijatelného pohledu pro aktuálně vládnoucí systém. Současná společnost si prošla dlouhým vývojem a disponuje obrovským množstvím znalostí, zkušenosti, zvyků, ale i historií, která nám ukazuje důsledky určitých názorových směrů a ideologií. Proto s naprostou jistotou tvrdím, že dnes už je obrovský rozdíl mezi tím, jaký život vede člověk v současné společností a mezi tím jaký život by vedl, kdyby se narodil například v nějakém kmeni v zapadlém kousku světa, který nikdy nepoznal vyspělou civilizaci, nebo kdyby se sám ocitl na nějakém ostrově, jako například Robinson Crusoe. Proto říkám, že dnes má největší vliv na náš život společnost, do které se narodíme. Asi bychom neznali Ježíše, Mohameda, nebo třeba Shakespeara, pokud by se narodili ve společnosti, která by na ně nebyla připravena. A tím se dostávám k vysvětlení druhé nejvýznamnější složky smyslu života, tedy k nesmrtelnosti myšlenky. Nesmrtelnost myšlenky znamená zdokonalení společnosti, regionu, ve které žijeme, nebo třeba rodiny. Je to jednoduché! Lidský život je ovládán pudem sebezáchovy, proto chce člověk přežívat. Dnes ale společnost hraje zcela zásadní roli v našich životech, a proto se dá říct, že i zdokonalením společnosti zvyšujeme šanci na přežití lidského druhu, ve kterém se nacházejí pravděpodobně i naši potomci a příbuzní. A proto i tímto konáním bere náš pud sebezáchovy za vděk. Určitou nevýhodou je ale to, že pokud zdokonalíme společnost, tak náš odkaz bude žít pouze v případě, že bude žít i tato společnost. No, a pokud v této společnosti nebudeme mít potomky, nebo alespoň příbuzné, tak to z hlediska našeho genu také není úplně super výhra. Zdokonalením společnosti již naplňujeme svůj smysl života nepřímo, protože jej nemáme už pouze ve svých rukou. Proto by měla být primárním složkou našeho smyslu života nesmrtelnost vlastního genu a nesmrtelnost myšlenky, tedy rozvoj společnosti, by měl být až tím následujícím cílem, pokud první cíl máme splněný, nebo pokud není v našem případě jeho naplnění reálné. 

Téma rozvoje člověka bude probíhat ve fázích:

První fáze přednášek bude poznávací. Většina přednášek bude zaměřena na lidskou přirozenost, podstatu člověka, životní fáze člověka a představím i životní cíle a hodnoty. Budu popisovat výchozí stav lidské přirozenosti a možné důsledky toho, pokud bude člověk jednat v rozporu s ní. Pokusím se představit takový manuál, jaký dostanete například k televizoru. První fáze poznávání podstaty člověka bude tedy odpovídá přečtení manuálu od televize.

V další fázi již budete znát důležité části přirozenosti a podstaty člověka a budete si kvalifikovaně plánovat životní cíle a stanovovat životní hodnoty. Díky poznání sebe sama se budete snažit žít více dle vlastních názorů, hodnot, ale i silných a slabých stránek. Dále budete lépe hospodařit s energií a díky tomu bude mizet stres z vašich životů. Také budete již lépe rozumět pohnutkám ostatních lidí a měli byste být schopní odbourat příčiny zbytečných a malicherných nesvárů z vašich životů. Když to přirovnám k oné televizi, tak již budete mít nastudovaný manuál a pustíte se do nastavování pokročilých funkcí. A světe div se, v tomto případě by to mělo fungovat :-).

No a ve třetí fázi již budete mít dostatečnou základnu pro kritické myšlení a budete schopni být oporou a rádci pro druhé, aniž by vás to přehnaně vyčerpávalo. Zvážíte i to, jestli jste ve správném prostředí, nebo zda nejsou nevyhnutelné nějaké změny. Pokud opět tuto fázi přirovnáme k televizi, tak již budete chápat principy fungování televize v širších souvislostech, budete schopni zprovoznit i jiný typ televize u souseda a svoji televizi si vybavíte doplňky, o jejichž existenci jste nedávno neměli ani tušení, ale které podstatně zvýší její využitelnost.

A jak tedy vlastně taková nesmrtelnost myšlenky vypadá?

Jednoduše řečeno je to nějaká znalost, postup, ale třeba i stavba, která zvyšuje konkurenceschopnost a životaschopnost společnosti, jejích členů, nebo něco, co třeba zvyšuje kvalitu života lidí ve společnosti. Tento cíl je nesmírně složitý, protože by myšlenka měla ideálně přežít na vždy. No, pokud je něco kvalitního, tak to ostatní přebírají a vždy se najdou chytří "šťouralové", kteří to chtějí ještě zdokonalit a vydávat za svůj výtvor. Často mají navíc mladší generace i nové znalosti, které třeba původní autor ještě neměl k dispozici. Proto je tak složité, aby nějaká myšlenka odolávala dlouhou dobu. Přesto je tento cíl možný. Nejstarší myšlenky, které si vybavuji, že přežily ještě z dob lovců mamutů jsou asi tyto. Za prvé je to poznatek, že se člověk může u ohně ohřát a že je vhodné si na ohni připravit pokrm, protože tím předchází nemocem a parazitům. Zadruhé již pravěký člověk pochopil, že pokud chce něco řezat, potřebuje na to tvrdý nástroj s ostrou hranou. Pazourek byl tedy předchůdcem dnešních nožů. A třetím dosti důležitým vynálezem bylo oblečení, které pomáhá chránit nositele před zimou, chrání ho také před drobnějším poraněním a současně zakrývá i intimní partie, čímž omezuje sexuální dráždění nežádoucích jedinců opačného pohlaví. Rozumně volené oblečení je tedy i prevencí před sexuálním obtěžováním, znásilněním a v konečném důsledku nám napomáhá, abychom spíše měli potomky s tím protějškem, se kterým chceme a aby náhoda v této otázce hrála menší roli. Toto jsou příklady opravdu úspěšných a přínosných myšlenek, které svádějí svůj boj za nesmrtelnost již doslova věky. Přestože autory těchto objevů už ale neznáme, jejich myšlenky žijí dál.

Jak se tedy zaměřit na dosažení nesmrtelnosti myšlenky?

Určitě jsme členy mnoha společností. Společností může být rodina, náboženství, národ, obec, určitá společenská vrstva, zájmový spolek, věková skupina, nebo třeba příslušnost k nějaké instituci, třeba vzdělávací. Některé společnosti jsou malé, některé mají celosvětový rozsah. Stejně tak máme jistě silné i slabé stránky a snad i nějaké hodnoty a preference. Prostě se zamysleme nad tím, do jakých společnosti patříme a zaměřme se především na ty, které pro váš život mají skutečně velký význam. Zamysleme se i nad tím, v jaké společnosti vlastně reálně můžete něco změnit. Přemýšlejme ale i o tom, jestli pravděpodobně tato společnost bude existovat i v budoucnu. Zvažme také, zda zlepšení této společnosti prospěje našim potomků. Nechme si také projít hlavou, jestli dané společnosti na nás skutečně záleží, nebo zda se nejedná jen o jedno velké pokrytectví, kdy mají vznešené myšlenky pouze maskovat činnosti, které ve svém důsledku pouze sloužíte k naplnění cílů vedení společnosti. Promysleme si také, jak moc je velké riziko, že se společnost postupem času zpronevěří vlastním cílům tak moc, že pokud by se to stalo, tak bychom již nestáli o to ji podporovat. Věcí k zamyšlení je opravdu dost, ale ještě budu pokračovat 😊.

Pokud si již vybereme společnost, ve které se chcete angažovat, tak je také k dobrému výsledku třeba, abychom využívali svých silných stránek a aby nám prostě dával zamýšlený cíl smysl. Také musíme zvážit své vlastní možnosti a šanci, zda jsme schopní daného cíle dosáhnout. Pokud se nám určitý cíl nepodaří dotáhnout do konce a nebudeme mít vhodného nástupce, který danou prácičku dokončí, tak pravděpodobně náš přínos v této oblasti nepřežije. Ono vlastně příliš nezáleží na tom, zda dokážeme vytvořit spravedlivější společnost, vymyslet ekologičtější způsob získávání energie, vynaleznout detektor lži, cestovat v čase, zajistit opravu kostela, kompletně opravit rodinné sídlo, nebo vytvořit recept na takovou svíčkovou, že se každý bude olizovat až za ušima. Podstatné je prostě to, abychom využívali své jedinečnosti, svých silných stránek, abychom sledovali svůj morální kompas a aby nám určité snažení dávalo smysl. Samozřejmě je také vhodné se zaměřit na to, co je podstatné pro nás a snad i pro život našich potomků. Stejně tak, by měla být dlouhodobě udržitelná společnost založena na ideálu spravedlnosti, vyváženém přínosu pro všechny její členy a společnost by se měla snažit problémy řešit a neměla by volit krátkozraká řešení, kterými se pouze pravidelně přidávají další kostlivci do skříně. Pro se přimlouvám za to, aby náš případný přínos korespondoval s těmito hodnotami. Sice si myslím, že je podstatné, abychom se pouštěli se do realizace cílů, které jsme schopní dokončit, a to buď sami, nebo s podporou ostatních, ale existuje ale jedna významná výjimka. Pokud objevíme nějaký cíl, k jehož realizaci máme velmi dobré vlohy, připadá nám smysluplný, prahneme po jeho řešení a jeho dosažení se může stát obrovsky přínosné, pak nemá smysl řešit, zda je vůbec reálné daného cíle dosáhnout. Jedná se o to, že pokud my máme k řešení tohoto cíle dobré předpoklady a stejně se nám zdá, že je cíl nedosažitelný, tak ostatní mají pravděpodobně ještě menší šanci daného cíle dosáhnout. Pokud by se naši předci nepouštěli do věcí, které se zdají být nereálné, tak by se ve válkách nevyjednal mír, nepoužívali bychom elektřinu a určitě bychom nelétali do vesmíru. Vždy je alespoň nějaká šance na úspěch a i zjištění, že to takto nepůjde je také důležitým poznatkem, ale i příkladem pro ostatní, že nebudou sami, kdo se snaží o nemožné.

Pokud se rozhodneme pro dosažení životního cíle v oblasti nesmrtelnosti myšlenky, tak je v našem zájmu, abychom udržovali uvedené hodnoty společnosti. Pokud se totiž společnost stane nespravedlivou, nekvalitní, nebo v ní bude uplatňován autoritářský režim, tak pravděpodobně brzy zanikne a naše myšlenka s ní. V ještě horším případě může být naše myšlenka zneužívána k podpoře totalitní společnosti.

Nejpřirozenější způsob naplnění cíle nesmrtelnosti myšlenky vidím v rozvoji a podpoře lidí, kteří jsou ve špatné životní situaci a naše pomoc jim může poskytnout pevný bod ke zlepšení života. Nabízí se například pomoc matkám s dětmi, které nemají zázemí, dospívající mládeži, která nemá oporu v rodině a nedokáže si poradit se životem. Ale úplně nejpřirozenějším zástupcem v oblasti nesmrtelnosti myšlenky je adopce, které je nejbližší alternativa k výchově svých biologických potomků pro ty, kteří vlastní děti mít nemohou, nebo mají pocit, že jich mají málo 😊. Podstata myšlenky spočívá v tom, že je člověk převážně formován výchovou a vliv genů na život dospělého člověka se pohybuje někde mezi 10 až 25%. Tím chci říct, že nás lidi pohnutky vedou k tomu, abychom měli potomky a ty, abychom vyzbrojili do života tím nejlepší, co umíme. Pokud ale potomky mít nebudeme a nebudeme nic předávat mladším generacím, tak nás to bude trápit a budeme trpět tím, že na náš život nikdo nenaváže. A když uvážíme, že právě my máme hlavní vliv i na život adoptivního dítka, tak vlastně můžeme říct, že jsme tomuto človíčkovi na světe nejbližší. Tím pádem je to vlastně náš potomek, protože mu zajišťujeme lepší život, než který by měl bez nás, a protože ho učíme to, co bude v životě potřebovat. A právě v tom, že adoptivní potomek v určité míře převezme dovednosti, znalosti, přístupy a názory, se kterými ho seznámíme vidím naplnění našeho cíle nesmrtelnosti myšlenky. Ač nás náš gen nepřežije, tak náš odkaz a částečně i osobnost, znalosti, názory a úspěchy snad ano. Navíc zlepšíme svět tím, že snad po světe bude běhat jeden spokojenější a vděčnější človíček místo toho frustrovaného a zrazeného, jehož život by asi nebyl radostný, protože by měl nešťastnou startovní pozici.

Přes veškerou přínosnost pomoci někomu v nouzi, ale musíme zvážit své možnosti a to, zda se dokážeme postarat o někoho, kdo třeba neměl jen smůlu, ale kdo se do špatné situace dostal tím, že je nezvladatelný, či nepřizpůsobivý. Pokud někdo potřebuje velkou pomoc, tak jsou asi tři hlavní důvodu: finanční problémy, neschopnost poradit si se životem a prostá smůla. A to platí buď pro tu osobu, které bychom chtěli výrazně pomoci, nebo pro její rodiče a předchozí generace. Každopádně je tedy velmi pravděpodobné, že se budeme snažit pomoci někomu s kým bude velmi těžké spolupracovat a kdo bude více ve vleku pudů a emocí než rozumu. My lidé máme často tendenci přeceňovat své možnosti a bagatelizovat rádoby "drobné" nedostatky, o kterých si myslíme, že je prostě změníme. Navíc je náš úhel pohledu omezený jen na opravdu velmi malou část světa, protože máme zkušenosti převážně s lidmi z naší společenské vrstvy a z našeho okolí. V televizi vídáme reportáže o válkách, vraždách a obchodech s lidmi. My se na to díváme, jako na něco nám vzdáleného, co se nás vlastně netýká. Ale tyto reportáže, ač možná zkresleně popisují dění ve stejném světě, ve kterém žijeme, ale se kterým nemám téměř žádné zkušenosti a který si opravdu nedokážeme představit.

Co když třeba spojíme svůj život s někým, pro koho je ten svět z reportáží bližší, než ten náš? Zvládneme to? Ustojíme, když se staneme nejen my, ale i naše rodina a blízcí spojkami mezi těmi dvěma světy? ... Toto jsou velmi náročné otázky, ale stejně tak platí, že kdo neriskuje, ten nic nezíská. A náš potenciální přínos v této oblasti je opravdu obrovský. Proto zde platí dvakrát měř, jednou řež a fakt si to předem dobře rozmysli, zda na to máš. Děti se prostě nevracejí, ale jsou smyslem našich životů!

Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem usoudil, že nevidím naplnění smyslu života v oblasti nesmrtelnosti myšlenky ve službě nějaké sebepřínosnější instituci typu lékařství, nebo třeba náboženství, pokud nepřijdeme s nějakou nadstavbou, nebo zlepšením. Pokud vyléčíme někoho, kdo v budoucnu vynalezne něco přínosného, nebo pokud se nám povede obrátit nějakého krutého tyrana na cestu pokory a respektu, pak jsme uspěli a zlepšili jsme svět. I tak je ale otázkou, zda si někdo v budoucnosti na náš přínos vzpomene. Pokud ovšem pouze sloužíme dle pravidel, tak asi cíl nesmrtelnosti myšlenky nenaplníme, protože pouze pomáháme po určitou dobu zajistit fungování určité části společnosti. Pro budoucnost ale pravděpodobně budeme prostě pouhým personálem, který nepřišel s ničím originálním, a kterým neposunul společnost nikam dál. Neříkám, že je tato pointa našeho života špatná, ale myslím si, že je vhodné se s tímto názorem seznámit v nižším věku, abychom případně měli možnost přehodnotit, čeho chceme v životě dosáhnout.

Pokud to s naplněním nesmrtelnosti myšlenky myslíme vážně, tak musíme brát kritiku, jako dar. Můžeme být sebechytřejší, ale vždy uvidíme svět pouze z určitého pohledu a naše znalosti budou také omezeny převážně na to, co se zrovna děje v našem okolí. Pokud chceme, aby naše myšlenka přežila, musí být opravdu hodně kvalitní a toho dosáhneme pouze tak, že budeme přijímat připomínky a tím i jiné úhly pohledu od ostatních lidí. Pokud nezačleníme připomínky a kritiku ostatních do našeho uvažování, tak naše myšlenky budou vždy omezenější a nesmrtelnosti se jim bude dosahovat podstatně obtížněji. Kritika je útokem na ego, což se našemu pudu sebezáchovy nelíbí a může nás to velmi bolet. Stejně tak naše myšlenky budou pravděpodobně kritizovat lidé, kteří se daným tématem tolik nezabývají, takže neznají veškeré souvislosti, na základě, kterých jsme k danému moudru dospěli. Proto může být většina připomínek nemístná, ale i tak to malé procento vhodných připomínek pomáhá posouvat naši myšlenku blíže k dokonalosti. Pokud má někdo škodolibé, urážlivé, nebo sprosté připomínky, prostě to hoďme za hlavu. Naše energie je příliš cenná na to, abychom se tímto zabývali, nebo dokonce snad i trápili. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. A my něco dělat chceme a zákonitě občas i něco zkazíme. Ale hroutit, to se z toho teda nebudeme 😊. Chce to hlavně trpělivost a být nad věcí :-).

A na závěr si shrneme dnešní veledůležitou přednášku Smysl života - část 2 - nesmrtelnost myšlenky:

Hlavní smysl života spatřuji v zajištění si potomků, kteří budou mít veškeré předpoklady k tomu, aby se jim dařilo dobře. Že to je práce na celý život jsme si řekli již v minulé přednášce. Pokud již máme pocit, že nám zbývá při plněné hlavního cíle volná kapacita, nebo pokud vlastní potomky mít nemůžeme, pak přichází na řadu druhá nejpodstatnější složka smyslu života, tedy nesmrtelnost myšlenky. Nesmrtelnost myšlenky spočívá v zanechání nějakého našeho odkazu dalším generacím. Tento odkaz bude závislý na tom, aby byl oceňován a předáván dalšími generacemi a společností. Proto musí být velmi kvalitní a bude nám záležet na tom, aby byla kvalitní a zdravá i společnost, protože bez ní náš odkaz také nepřežije. Při budování odkazuji si musíme uvědomit, v jaké oblasti je reálné dosáhnout pokroku, na jakých oblastech nám skutečně záleží a co jsou naše silné stránky, protože bez jejich využití se nám nějakého pokroku bude dosahovat velmi obtížně. Je v podstatě jedno, co budeme chtít zlepšit, protože lidí je na světě opravdu hodně a když se každý pustí do toho, co mu dává smysl a k čemu má předpoklady tak výsledek bude ohromný a všeoborový. A odměnou za splnění cíle nesmrtelnosti myšlenky je pocit naplněného života.

Opět si ještě dovolím nezbytnou připomínku:

Upozorňuji na to, že v přednáškách nemusí být vše dokonale správně. Proto uvedené informace nikdy slepě nepřebírejte a o všem kriticky přemýšlejte.

A to je vše lidičky! Děkuji vám za pozornost a těším se na vás u dalšího dílu pořadu, kterým bude 3. část tématu Smysl života v rámci tematického okruhu Člověk. V této přednášce se zaměříme na poněkud scestný životní cíl, u kterého doslova platí - všeho s mírou.

Pokud se vám přednáška líbila, prosím o její sdílení, o sledování kanálu Poznávání podstaty na YouTube a o sledování Facebookového a Twitterového účtu projetu. Budu rád i za vaše komentáře k videím.

Mějte se krásně

váš Diskutér