Námět k diskuzi: "Bylo uspávání dětí „vyřváním“ 1. krokem k výchově rezignovaných, poslušných, závislých a zlomených lidí?"

Citát 53, autor - Ondřej Kovanda (Diskutér)

Klíčové souvislosti:

1. Dříve bylo běžnou praxí uložit děti při uspávání do postýlky a odejít. Dětem se toto nelíbilo, tak plakaly. Zpočátku děti brečely třeba hodinu, ale postupně se délka vzdoru zkracovala. Tento přístup tedy prostě fungoval! Jenže my se teď vcítíme do situace těch malých dětí, abychom pochopili, jak tuto situaci vnímají ony. Malé děti jsou bezmocné a jejich přežití doslova záleží na péči dospěláků. Děti zákonitosti světa ještě neznají a zpočátku pro ně ztráta rodiče z dohledu představuje jeho naprosté zmizení. Proto zcela logicky zkouší, zda se mohou na rodiče spolehnout a zda za nimi v případě potřeby přijde. A z tohoto pohledu dítě zjišťuje, že se na rodiče spolehnout nemůže, že mu na něm asi nezáleží a že to asi nepřežije. Proto v boji o přežití dítě vzlyká velmi intenzivně. A takto vysílený malý človíček nakonec usíná enormním psychickým i fyzickým vyčerpáním a důvěra se hroutí! Na druhou stranu uznávám, že to s větším počtem dětí asi o moc jinak dělat nešlo. A jaké to může mít důsledky v dospělosti?
2. Mě vždycky naprosto fascinuje, když se bavím s podstatně inteligentnějšími lidmi, než jsem já, kteří nechápou potřebu společenské odpovědnosti. Prostě je jejich život tvořen prací, koníčky a v lepším případě i rodinou. Když ale zjišťuji jejich hodnocení naší politické situace, kvality a udržitelnosti společnosti, tak oni tyto oblasti odsoudí a řeknou, že je nereálné to nějak zlepšit. Chápu, že je snazší zaměřit se na svůj život a doufat, že ty společenské problémy někdo vyřeší za nás. Ale, co když nevyřeší?!... Já tedy vnímám uspávání "vyřváním", jako první vážný neúspěch při boji s autoritou a myslím, že se díky tomu vyhýbáme vzdoru. Kvůli tomu ale také třeba nehájíme smysluplnost a jsou z nás otloukánci. Co ty na to?

Doplňkové informace k citátu a jeho rozboru:

1. Tento citát a jeho rozbor jsou poněkud "odvážnější" a jistě bude přínosné, pokud k němu sdělíš naší komunitě svůj názor. Pokud chceš vložit svůj názor pod citát, ale nelíbí se zdejší aplikace na vkládání komentářů, tak nám zašli svůj názor na některý z mailů v kontaktech a my jej tam vložím za tebe.
2. Tímto citátem mířím na dvě zásadní témata. V první řadě jím chci zahájit mezigenerační dialog a chci tím pomoci k lepšímu mezigeneračnímu pochopení. Prostě bychom si měli uvědomit, že se určité věci v různých dobách dělaly různě. Jednotlivé přístupy prostě bývají poplatné době, znalostem, hodnotám, politické situaci, životním standardům a v tomto případě třeba i počtu dětí v rodině. To tedy neznamená, že by byl nějaký přístup vyloženě dobrý a jiný zase vyloženě špatný. Snad každý rozšířený přístup má prostě svá pozitiva, ale i negativa. V současnosti se setkává mnoho různých skupin a každá má určité světonázory a převažující úhly pohledu. A podle mě je třeba, abychom se naučili lépe vnímat a chápat právě i ty světonázory jiných věkových a sociálních skupin. Myslím, že pak odpadne mnoho zbytečných konfliktů a nedorozumění. Takže tento citát na jednu stranu poukazuje na úskalí uvedeného způsobu výchovy a přístupu k dětem. Na druhou stranu je v rozboru ale uvedeno i to, že u početnějších rodin je tento přístup poplatný situaci.
3. Kromě mezigeneračního pochopení citát cílí i na to, že v naší společnosti cítím poraženeckou náladu a nedůvěru v to, že je možné změnit zaběhlé pořádky a to i v těch případech, kdy jsou vyloženě špatné, výrazně nespravedlivé a nepřirozené. Já společenskou odpovědnost chápu, jako nedílnou součást přežití každé společnosti, ale přijde mi, že jsme naučení, že prostě společnost spravedlivá být nemůže a že si elity prostě vždy prosadí svá přání. Proto pak málo důvěřujeme společnosti, společenská odpovědnost nám přijde zbytečná a zaměřujeme se převážně na své životy. Ty, kteří dělají něco nezištně pro obecné blaho pak často považujeme za blázny. Za mě je společnost s takovouto vnitřní atmosférou nezdravá, nesoudržná a nemůže mít dlouhého trvání. Proto jsem přemýšlel mimo jiné o příčinách, jak k tomuto stavu došlo. Dospěl jsem k názoru, že určitá rezignace dospělých může začínat přísným vynucováním pravidel autoritami (v případě tohoto citátu rodičů u dětí). A to podle mě není zcela správně. Já bych si přál, abychom se postupně dostali do stavu, kdy bude autority upřímně zajímat, jaký dopad mají jejich požadavky na ty, které tím ovlivňují. Chtěl bych, aby bylo regulací méně, ale aby byly smysluplné, aby regulace platily pro všechny stejně a aby autoritám stud nedovolil vyžadovat něco nekvalitního a škodlivého. Prostě bych chtěl, aby platilo, že pokud něco vyžaduji, tak jsem zodpovědný i za ty negativní důsledky, které z toho plynou (pochopitelně nemůžeme očekávat dokonalost, ale rád bych viděl snahu, že se dokonalosti chceme neustále přibližovat). Prostě chci, abychom k sobě prostě byli velmi ohleduplní a aby byla vzájemná důvěra něčím samozřejmým a nezneužívaným.

Citát ve formě plakátu A4:

Pod textem je možné stáhnout citát ve formě plakátu PDF. Povoluji vylepení plakátu na ta místa, kde to není zakázáno právními předpisy. V případě potřeby úpravy plakátu (např. oprava případné pravopisné chyby) mě, prosím, kontaktujte mailem a já Vám dodám plakát opravený.

Ondřej Kovanda (Diskutér)