Člověk - Smysl života - část 4 - Přednáška č. 10

24.03.2022

Zdravím vás lidičky,

já jsem Diskutér a vítám vás u přednášky č.10 projektu Poznávání podstaty. Tato přednáška je věnována 4. části tématu Smysl života v rámci tematického okruhu Člověk.

Nejdříve si zopakujme lehce ambiciózní cíl projektu, kterým je: Drobná úprava světa, aby se nám tu žilo lépe. V rámci tohoto cíle jsme, a ještě dlouho budeme v oblasti zlepšení vlastního života tím, že se jej budeme snažit mít naplněný.


Odkaz na přednášku ve formě videa na YouTube - zde


Na úvod si shrneme 3 předchozí přednášky na téma smysl života:

V přednáškách jsem prezentoval názor, že má smysl života, tedy to, k čemu v životě směřujeme, tři základní složky. První a nejpodstatnější složkou smyslu života je nesmrtelnost vlastního genu. Této složky dosáhneme, tak že budeme mít silné a schopné potomky, které do života připravíme tak, aby měli maximální předpoklady k úspěchu a aby i oni měli vlastní šikovné a schopné potomky. Tato složka smyslu života je hlavní a nejdříve bychom se měli věnovat jí. Druhou nejpodstatnější složkou smyslu života je nesmrtelnost myšlenky. Tato složka by měla přicházet na řadu, až pokud již máme první složku smyslu života splněnou, nebo pokud v našem případě její naplnění skutečně není reálné. Nesmrtelnost myšlenky spočívá ve zdokonalení nějaké části společnosti, tedy ve vytvoření nějakého významného odkazu, prostřednictvím kterého budeme žít i po naší smrti. Podstatné je to, aby toto zdokonalení bylo natolik kvalitní, že se jej bude společnost snažit předávat co nejdéle. Ideálně na vždy. Slabým místem cíle nesmrtelnosti myšlenky je fakt, že smysl života již naplňujeme nepřímo skrze společnost a se zánikem nebo degradací společnosti umírá i naše myšlenka... A třetí uvedenou složkou smyslu života jsou požitky, kterými nás odměňuje náš gen za to, co by dle jeho mnoha generačních zkušeností mělo vést k jeho předávání z generace na generaci. Já osobně vidím smysl požitků v relaxaci a drobné marnivosti. Doposud byly požitky velmi vhodným prostředkem, skrze který geny dosahovaly svého předávání z generace na generaci, protože svobodná vůle hrála v této otázce zanedbatelnou roli. Člověk se ale postupně naučil požitky čerpat, aniž by musel provést danou činnost, tak aby dosáhl určitého pokroku, který by měl být krůčkem na cestě k potomkům. Dnes tedy můžeme pracovat, čerpat požitky a při tom můžeme mít poměrně velkou jistotu, že potomky mít nebudeme. Tento život může být snadnější, ale na jeho závěru bude člověk pravděpodobně řešit problémy v podobě osamělosti, obtížného hledání někoho, komu by na něm záleželo a komu by předal to, čeho v životě dosáhl. Za smutné považuji i fakt, že svým skonáním člověk bez potomků uzavírá i rodovou linii, kterou jeho předci tak pracně budovali pravděpodobně i v obdobích válech a krutých nemocí.

A jak tedy zjistit do jaké složky určitá cílená činnost spadá?

Já na to mám poměrně jednoduchý návod. Vždy každou činnost, nebo rozhodnutí posuzuji na základě předpokládaných důsledků, které budou z našeho konání vyplývat v horizontu věčnosti. Nám asi bude stačit, pokud budeme řešit dopady v horizontu života našich vnoučat. Podstatný je i fakt, že každá cílená činnost může spadat do jedné, do dvou, nebo i do všech třech složek smyslu života. Za zmínku stojí i to, že když dva dělají stejnou činnost, tak výsledek může být zcela odlišný. On ten výsledek vlastně může být jiný, i když danou činnost dělám dnes, nebo když jí budu vykonávat třeba zítra.

Obecných řečí bylo dost, jdeme na příklady!

Asi nejvíce nás bude zajímat, kam zařadit práci, tedy něco, co nás živí:

Práce by jednoznačně měla patřit do první složky smyslu života, protože by měla poskytovat obživu naší rodině a měla by nám zajišťovat i určité sociální postavení a osobní rozvoj. A právě těmito přínosy nám pomáhá práce dosahovat nesmrtelnosti vlastního genu. Pokud bychom se díky práci uvrtali do dluhů, ohrozili bezpečí rodiny, zanedbávali příliš rodinu, což by mohlo vést k rozvodu atd., pak by již byla třeba každý příklad posuzovat individuálně, abychom zjistili, jak dobře se nám daří naplňovat první složku smyslu života.

Stejně tak můžeme prací naplňovat druhou složku smyslu života, a to nesmrtelnost myšlenky. Do této kategorie spadá například rozvoj nějakého podniku, který ale musíme vlastnit, abychom vybudovali něco, z čeho budeme mít přínos my a naše rodina. Prací můžeme dosáhnout nesmrtelnosti myšlenky třeba i vývojem nějakého léku, či technického vynálezu. Naplnění smyslu života v oblasti nesmrtelnost myšlenky se již ale prostřednictvím práce dosahuje obtížněji, ale reálné to stále je.

No a prací samozřejmě můžeme naplňovat i třetí složku smyslu života, tedy požitky. Zde vlastně stačí, aby nás práce bavila, naplňovala a dávala nám význam. Ve spojitosti s prací upozorňuji, že je obrovská výhoda, pokud se nám prací podaří získávat požitky. V práci totiž trávíme spoustu času a pro většinu z nás je to nezrušitelná položka v rozvrhu pracovního týdne. Pokud pro nás tedy práce bude příjemná, tak nás nebude psychicky příliš vyčerpávat a může nám poskytnou tolik požitků, že se mimo práci dokážeme ve značné míře soustředit na další složky smyslu života. Můžeme tedy říct, že vhodnou prací zabijeme alespoň dvě mouchy jednou ranou 😊.

Obdobným podstatným tématem je také škola. Pokud se budeme dobře učit, tak tím tvoříme základ, abychom v budoucnu dobře uživili rodinu. Dobrým učením tedy naplňujeme první složku smyslu života. Možná překvapivě zařadím do stejné škatulky společenské aktivity a společné trávení času s vrstevníky, protože tím se zase připravujeme na správné fungování v kolektivu, budujeme si postavení ve skupině a učíme se, jak zaujmout budou potenciální partnery. Takže, když to lehce přeženu tak učení i záškoláctví má své klady i zápory a při správném provádění nám oboje pomáhá naplňovat první složku smyslu života, tedy nesmrtelnost genu 😊.

Nesmrtelnost myšlenky v oblasti školy spočívá například v založení nějakého zájmového kroužku, který bude díky svému významu, nebo poutavosti fungovat dlouho po tom, co opustíme tuto vzdělávací instituci. Nesmrtelnost myšlenky na škole ovšem můžeme budovat i tak, že během školních let načerpáme velké množství znalostí, které budou později naším základem k tvorbě nějakého velkolepého projektu.

A s těmi požitky je to ve škole poměrně jasné. Prostě nás něco ve škole musí bavit. Já to měl ve škole jednoduché, mě bavil tělocvik s matematikou a na ostatní předměty bych nejraději vůbec nechodil 😊.

A teď se dostáváme k mým oblíbeným příkladům, k běhání a malování obrazů. Toto jsou příklady, kdy může jedna činnost u každého plnit jinou složku smyslu života:

Pokud budeme výbornými běžci, nebo malíři a rozumně se svým uměním uživíme sebe i rodinu, pak během, nebo malováním naplňujeme první složku smyslu života. Tato volba naplňování první složky smyslu života je ale velmi obtížná, protože k tomu musíme mít talent a budeme se potýkat s enormní konkurencí. Pokud ale uspějeme, tak budeme pravděpodobně známými a s troškou rozumu si také budeme schopní sehnat i exkluzivního partnera. Ten rozum se nám bude hodit především na to, aby partner nebyl vhodný jen na přední stránky skandálních medií, ale aby byl vhodný především pro společné soužití.

Běháním či malováním obrazů se dá naplnit i cíl nesmrtelnosti myšlenky. Zde stačí vytvořit něco nadčasového, nebo něco, co ocení další generace. V případě běhu to může být založení lokální běžecké školy, nebo vývoj nějakého úžasného běžeckého stylu, který nás třeba neučiní neporazitelnými, protože na to fyzicky nemáme, ale náš následovník s ním může řádně drtit konkurenci. Samozřejmě nesmrtelnost myšlenky naplníme i ustanovením nějakého velmi kvalitního běžeckého rekordu. Při malování naplníme nesmrtelnost myšlenky, pokud vyvineme nějaký nový umělecký styl, nebo pokud třeba budeme učit další generace, jak malovat, nebo jak vnímat a znázornit krásu. Pokud svým uměním dokážeme zabezpečovat sebe a rodinu, tak je to výborné a naplňujeme i první složku smyslu života. A pokud ne, tak rodinu, alespoň zocelíme 😊.

Běh a malováním jsou samozřejmě i jasnými zástupci požitků. K naplnění požitků opět stačí, aby nás činnost bavila, nebo aby pro nás byla odpočinkem a "dobíjením baterek". Pokud nejsme reprezentanty v běhu, nebo pokud nás pravidelně nežádají galerie o výstavu našich děl, tak je na místě značná obezřetnost, kolik času, prostředků a úsilí dané činnosti věnujeme. Právě obdobné amatérské činnosti jako malování a běh mohou být bájnými sirénami, které nás místo zpěvu vábí dosahováním drobných cílů, kvůli kterým ztrácíme ze zřetele to hlavní, o čem by měl život být. Ono je snazší věnovat se koníčků, než řešit důležité problémy s dětmi a s partnerem. Je ale dobré se zamyslet nad tím, zda ty koníčky neohrožují naši rodinu, naše zázemí, rozvoj nějakého velkého projektu, nebo zda kvůli tomu dokonce neodkládáme založení rodiny. Požitky jsou fajn, ale vnímám jejich roli jako odpočinek a dobíjení baterek. Každý má v této oblasti ale jinak rozsáhlé potřeby.

Před nějakou dobou jsem na ulici zaslechl slovní spojení placené přesčasy. Protože jsem toto spojení neznal, tak jsem si jej hned vyhledal. Toto teoretické spojení mě okamžitě velmi zaujalo, a tak jsem o něm nějakou dobu přemýšlel a brzy se z něj stal můj další oblíbený vzor pro rozřazování činností do složek smyslu života:

Přesčasy jsou velmi zrádnou činností. Naplněný život by měl být tvořen seberealizací, rodinou, odpočinkem, zabezpečením a péčí o zdraví. Tyto činnosti si rozebereme později, ale jedná se o velmi praktické doporučení, čemu se věnovat, abychom v životě nic podstatného nezanedbávali. Pokud budeme práci věnovat více času a energie, než je běžné, tak zákonitě budeme šidit ostatní stěžejní aktivity. Samozřejmě je možné, že danou práci potřebujeme, abychom mohli živit rodinu a splácet dluhy. To je asi běžný případ. Vždy je ale vhodné mít na paměti, že si díky přesčasům vytváříme dluh v jiných oblastech života a pokud se bude dluh rozrůstat, aniž bychom jej kompenzovali, tak si zaděláváme na průšvih. Šizením prevence proti nemocem a nedostatečným odpočinkem si říkáme o pobyt v nemocnici. Šizením rodiny si koledujeme o nevhodnou výchovu dětí a o rozpad rodiny. No a šizením seberealizace nám hrozí vyhoření a depresivní stavy, protože budeme cítit, že nám život utíká mezi prsty. Proto je při plnění přesčasů vždy třeba mít na mysli, že šizené činnosti musíme kompenzovat. Přesčasy bychom také měli využít k získání lepší odbornosti v naší práci, nebo k seberozvoji, abychom se stali nepostradatelnými a abychom v budoucnu měli lepší argumenty při řešení otázky ocenění naší práce. Pokud nás přesčasy vyčerpávají, tak bychom stále měli mít jedno oko otevřené a měli bychom mít přehled o tom, zda již nejsme přetěžování neúnosně a jestli se náhodou v oblasti výdělku nevyskytují přijatelnější možnost. A teď se dostáváme ke stěžejnímu bodu vnímání přesčasů z pohledu smyslu života. Zde je podstatné, jak naložíme s extra financemi za přesčasy a zda dokážeme díky přesčasům zvýšit svoji hodnotu na trhu práce, či v businessu. Podstoupení samotného přesčasu má zákonitě negativní vliv na naplňování smyslu našeho života, protože jsme přišli o čas a energii k jeho naplňování. Pokud jsme schopni bonusové finance vložit do něčeho opravdu smysluplného, tedy například do zabezpečení rodiny (zde je rozumné především umořování dluhů), nebo pokud dětem zajistíme nějakou vhodnou formu rozvoje, tak placené přesčasy mohou sloužit k posílení šance našeho genu na dlouhodobější přežívání. Pokud jsme ale po přesčasech natolik "vyšťavení", že si musíme zaplatit drahou dovolenou, abychom se opět staly použitelnými, nebo pokud si musíme koupit nějakou drahou hračku, tak si za náročné přesčasy pouze kompenzujeme to průběžné strádání a přesčasy nám neprospívají. Přesčasy ale mohou být smysluplné například, pokud máme rozdělaný nějaký velký projekt, který může buď rodinu zabezpečit na delší dobu, nebo pokud se jedná o významný projekt, který může mít dlouhodobý přesah. V každém případě ale platí, že bychom po přepínání se a po šizení určitých činností měli na nějakou zvolnit a měli bychom se věnovat těm činnostem, které jsme dočasně zanedbávali. Obecně platí pravidlo, že se dluhy platí i s úroky a že i před tvrdou práci a úžasné vyhlídky dosažení úspěchu nikdy nebývá jisté na celých 100 %. Proto musí být přesčasy kompenzovány opravdu štědře, aby dávaly smysl.

Pokud jsme pouze v práci a pak si pořídíme nějakou luxusní hračku, nebo pokud tyto náročně získané prostředky využíváme převážné k zážitkům, tak tento způsob života zavání požitkářstvím a o naplněném životě si nejspíš můžeme nechat jen zdát.

Obdobným příkladem jako přesčasy může být překvapivě i neustále vzdělávání se. Je to možná poněkud matoucí, ale i vzdělávání je pouhým požitkem, pokud získané znalosti nedokážeme předat dalším generacím, nepomohou nám zabezpečovat naši rodinu, nebo pokud tyto znalosti nedokážeme využít k vytvoření nesmrtelné myšlenky. Pointa tkví v tom, že každou činnost musíme hodnotit z pohledu věčnosti. Pokud se tedy budeme neustále biflovat, vzdělávat a velmi dobře si vytříbíme kritické myšlení, tak čeho jsme vlastně dosáhli? Náš gen nás bude za pokroky oceňovat dobrý pocitem z toho, že zvyšujeme vlastní konkurenceschopnost. Je to obdobné, jako když kulturista nabírá svalovou hmotu, protože i on je také rád, že působí silněji, a tedy i konkurenceschopněji. V obou případech jsou u mužů znalosti i rozvinuté svalstvo ve většině případů správnou cestou k získání přízně potenciálních partnerů a respektu ve společnosti. Tyto částečné pokroky jsou ale pouhými úspěchy na cestě k naplnění cíle nesmrtelnosti vlastního genu, případně k cíli nesmrtelnosti myšlenky. Proto se musíme naučit předávat ty nejlepší získané znalosti alespoň své rodině a svým bližním a v ideálním případě bychom je měli dokázat i přetavit v nějaký pokrok, kterým se budeme snažit dosáhnout nesmrtelnost myšlenky 😊. Předávání znalostí má ovšem podstatná specifika, kterými jsou vhodná forma a správné načasování. Správná forma je nezbytná, aby byl příjemce znalosti schopný, ale především ochotný hlavní myšlenky přejímat. Proto by měla být forma vřelá, poutavá a neměli bychom při předávání znalostí přespříliš ztrácet nervy 😊. Pochopitelně musíme být i důvěryhodným zdrojem znalostí, aby o naše rozumy někdo vůbec stál. V oblasti načasování bychom děti měli vzdělávat od kolébky a ostatní by měli být zrovna ve stavu, kdy cítí, že nabízené znalosti zaplní zrovna to prázdné místo, které by prázdné rozhodně být nemělo. Předávané znalosti by samozřejmě měly být maximálně objektivní, co nejpravdivější a měly by dávat odpovědi na ty podstatné životní otázky, které řeší snad každý člověk. Tedy alespoň já doporučuji s předáváním těch podstatných znalostí začít. Takže znalosti a třeba i moudrost jsou úžasné, ale pokud je nedokážeme předávat dál, nebo pokud na základě nich nevytvoříme něco fantastického, tak tyto znalosti umírají s námi. A to mi přijde, jako "safra" velká škoda. Mysleme ale i na to, že na předávání znalostí potřebujeme také dostatek času. Představu, že na smrtelné posteli předáme veškeré znalosti a moudrost našim blízkým považuji za opravdu hrubě mylnou. Znalosti a případně i moudrost musíme začít předávat podstatně dřív 😊.

Na závěr uvedu příklad hromadění majetku z hlediska dosahování složek smyslu života. První pohled na rozsáhlý majetek je jasný. S rozsáhlým majetkem toho máme více, můžeme si dovolit lepší a luxusnější předměty. Tím jsme vlastně zabezpečení a lépe připravení na vrtochy budoucnosti. Tím, že budeme mít dostatečný majetek, tak podpoříme vlastní rodinu v tom, aby měla větší šanci přežít v obdobích nouze. Velký majetek také utvoří z našich potomků velmi žádané společníky ve společnosti a o nápadníky asi nebudou mít nouzi. Pokud vytvoříme nějakou nadaci, která se bude prezentovat tím, že pomáhá zlepšovat svět, jako například nadace Alfreda Nobela nebo nadace pana Gatese a paní Gatesové, tak při správném fungování tato nadace také může úspěšně zastávat roli nesmrtelnosti naší myšlenky. A že je získávání majetku většinou požitkem a že nám tento majetek otevírá cestu k čerpání dalších požitků, o tom také asi nemusíme vést dlouhé diskuze 😊. Hromadění majetku tedy skutečně může vést k naplňování všech tří složek smyslu života. Já se chci ale zmínit ještě o dalších méně zřejmých jevech, které se k hromadění majetku mohou vázat a které mohou mít vliv na naplňování složek smyslu života.

Pokud máme obsáhlý majetek, tak je třeba rozhodnout do jaké míry budeme podporovat vlastní potomky. Pokud jim totiž budeme pokrývat veškeré náklady na pohodlný život a pokud za ně budeme řešit i případné přešlapy nebo neúspěchy v životě, tak velmi ohrozíme jejich rozvoj a dozrání. Bude pouze na pokoře a ctižádostivosti našich potomků, zda se rozhodnou převzít zodpovědnost za svůj život a zda zvolí tu složitějších cestu k samostatnosti, nebo zda se rozhodnou prožít život, jako takový mazlíček svých rodičů. Jaký potomek má asi potom větší šanci úspěšně řídit rozsáhlé rodinné impérium? Který potomek si pravděpodobněji najde vhodného partnera, se kterým dokáže vychovat vlastní děti tak, aby rodová linie měla ty nejlepší vyhlídky k nesmrtelnosti vlastního genu? Právě ta umetená cestička může být Danajským darem, který může zapříčinit, že naši potomci nebudou umět fungovat samostatně, že nebudou umět hospodařit s majetkem, nebudou znát jeho hodnotu a především, že budou naprosto bezradní, když budou mít připravovat vlastní potomky do života. Jak může na život malé tvorečky připravovat někdo, kdo o tom sám moc neví? Riziko nekonkurenceschopných potomků si v historii uvědomovali i někteří mocní panovníci, kteří kvůli tomu svým dítkům odepřeli pohodlný život a v rámci osobního rozvoje se je snažili seznámit s tvrdým reálným životem a vedli je k samostatnosti. Jako příklad takového rodiče mě napadá Marie Terezie, jejíž synové Josef a Leopold se v dospělosti stali císaři.

Majek je ze své podstaty také magnetem na zloděje, pochlebovače a všelijaké kriminální živly. Majetní lidé také mohou být předmětem pomluv a závisti. Toto je tedy dalším rizikovým faktorem rozsáhlého majetku, což může vést k nepříjemné preventivní izolaci boháčů od okolního světa.

A na závěr musím ještě uvést, že cesta k rozsáhlému majetku často vyžaduji absolutní nasazení a samozřejmě i spoustu času a energie. Je tedy nutné maximalizovat efektivitu, což často může vést k jednání na hraně morálky a zákona. Za tou pomyslnou hranou se ovšem občas může nalézat tak lákavá odměna, že to vyžaduje opravdu úžasnou osobní kvalitu, aby člověk odolal volání po maximalizaci efektivity. Občas je prostě překročení hranice přespříliš lákavé a my máme tendenci si říkat, že vlastně nešlo o nic důležitého a že se jednalo o ojedinělou událostí. Z mého pohledu je dlouhodobé působení za hranou zákona a morálky rizikové, což dosažení nesmrtelnosti našemu genu moc nahrávat nebude.

Majetek je tedy fajn, ale určitě doporučuji mít na paměti i veškeré vedlejší jevy, které se k hromadění rozsáhlého majetku váží. Hromadění rozsáhlého majetek tedy paradoxně někdy může i snižovat šanci k dosažení nesmrtelnosti našeho genu, a to především snížením samostatnosti a konkurenceschopnosti našich potomků a snížením naší bezpečnosti.

A na závěr si shrneme dnešní přednášku Smysl života - část 4 - zatřídění činností do složek smyslu života:

V předchozích přednáškách jsme si popsali tři složky smyslu života. Nejpodstatnější složkou je nesmrtelnost vlastního genu, druhou nejpodstatnější složkou je nesmrtelnost myšlenky a takovým historický vhodným ukazatelem správného směru k naplňování těchto dvou důležitých složek smyslu života jsou požitky. V dnešním světě chápu požitky jsou určitý odpočinek a regeneraci, abychom měli dost sil na dosahování těch hlavních dvou složek smyslu života a aby život nebyl jen samou prací.

Při určování, do kterých složek smyslu života spadají určité činnosti je třeba posuzovat, jaký výsledek bude mít tato činnost z pohledu věčnosti, nebo alespoň z pohledu našich vnoučat. Obecně platí, že je správnou cestou, pokud se v životě soustředíme na těch 5 základních části naplněného života, tedy na rodinu, zdraví, zabezpečení, odpočinek a seberealizace. Určitě doporučuji sledovat i kondici a konkurenceschopnost společnosti, protože i bez ní budeme nahraní. Osobně spatřuji nebezpečí v soustředění se na určitou část našeho života a na předpokládání, že pokud budeme tuto část života zvládat bravurně, tak tím budou naplněny i ostatní důležité části našeho života. Opravdu si nedokáži představit, v jakém případě může majetek a luxus vynahradit zdraví, rodinu, odpočinek a seberealizaci. Dalším poznatkem z dnešní přednášky by měla být informace, že i vznešené činnosti typu vzdělávání mohou být pouhými požitky, pokud je nedokážeme správně předávat dál, nebo z nich nedokážeme vytvořit něco nadčasového a úžasného.

Opět si ještě dovolím nezbytnou připomínku:

Upozorňuji na to, že v přednáškách nemusí být vše dokonale správně. Proto uvedené informace nikdy slepě nepřebírejte a o všem kriticky přemýšlejte.

A to je vše lidičky! Dnešním dílem jsme zakončili cyklus přednášek o Smyslu života. Těším se na vás u dalšího dílu pořadu, kterým bude téma Omezené zdroje v rámci tematického okruhu Člověk. Tato přednáška bude zaměřena na význam energie v našich životech.

Pokud se vám přednáška líbila, prosím o její sdílení, o sledování kanálu Poznávání podstaty na YouTube a o sledování Facebookového a Twitterového účtu projetu. Budu rád i za vaše komentáře k videím.

Mějte se krásně

váš Diskutér