Společnost - Rodina - Přednáška č. 15

Zdravím vás lidičky,

já jsem Diskutér a vítám vás u přednášky č.15 projektu Poznávání podstaty. Protože je období Vánoc, tak se dnes zaměříme na téma Rodina. A jelikož jsou Vánoce obdobím setkávání rodiny, tak je tato přednáška zaměřena především na lepší vzájemné pochopení v rodině. Proto si například řekneme, jaký je skutečný význam rodiny v našich životech a proč občas stojí za to upozadit své ego a místo toho se třeba i kousnout a upřednostnit snahu o dobrou kondici naší rodiny. Rodina již spadá do nového a velmi poutavého tematického okruhu Společnost.

Nejdříve si zopakujme lehce ambiciózní cíl projektu, kterým je: Drobná úprava světa, aby se nám tu žilo lépe. V rámci cesty k naplnění tohoto cíle se nyní budeme snažit pochopit druhé a budeme hledat naše místo ve společnosti.

Odkaz na přednášku ve formě videa na YouTube - zde

Ještě před samotnou přednášku uvedu úhel pohledu, ze kterého je tato přednáška psaná a ze kterého jsou vlastně psané i ostatní přednášky.

Cílem projektu Poznávání podstaty je narovnání vztahů ve světě, zlepšení kvality našich životů a nasměrování našeho chování k tomu, aby naše společnost byla zdravá a udržitelná.

Za nezbytný nástroj, který umožní tyto změny co nejpřirozeněji považuji lepší poznání světa. V projektu nemluvím o tom, že by z nás měli být lepší lidé, že bychom měli být cnostnější, ohleduplnější, že bychom měli myslet více na druhé a tak dále. Takto podané myšlenky považuji za úsměvné pohádky, které v dnešním světě nemohou mít valný efekt. Já považuji za nejpřirozenější lidskou vlastnost sobectví. A na základě toho jsem přesvědčen, že je nenásilně proveditelná pouze taková změna, o které bude většinu lidí vnitřně přesvědčena, že pro ně bude skutečně výhodná. Bez obalu tedy říkám, že informace uváděné v projektu musí obstát i před zcela vypočítavým člověk, který myslí vyloženě na své blaho. Sice to možná zní dost odvážně, ale morálka podle mého soudu vznikla právě z vypočítavosti. Morálka podle mě od samého počátku přinášela jedincům za vlastní drobná omezení mnohem větší přínosy, které pramenily z umožněné spolupráce a důvěry. Také si myslím, že je velmi důležitým úkolem morálky udržování společnosti v dobré kondici, aby měla společnost dobré vyhlídky i do budoucna. A právě ta udržitelnost se, dle mého názoru, z hodnot současné společnosti vytrácí a vítězí nad ní krátkozraké cíle, lidská pohodlnost a manipulace. Když to tedy shrnu, tak jsou v přednáškách uváděny informace z takového pohledu, který je výhodný pro naší přirozenou sobeckost, a to z dlouhodobého pohledu. Nebudu tedy nabádat k cnostnému jednání, ale budu vysvětlovat, proč je toto cnostné jednání výhodné, pokud jej bude dodržovat převážná většina. My lidé se prostě nesnažíme prvoplánově vymýšlíme nic, co by pro nás bylo nevýhodné. A to platí i pro morálku. Takže se v přednáškách zaměříme hlavně na to, jaké výhody v sebeomezování nejspíš spatřovali už naši předci 😊. Teď se ale vraťme k tématu dnešní přednášky.

Proč vlastně rodina vznikla?

Nikdo není nesmrtelný, a proto musíme mít potomky, aby náš druh přežil. Některé jednodušší organizmy se rozmnožují nepohlavně a potomci jsou tedy stejní, jako jejich rodiče. Výhodou tohoto přístupu je snadné množení, kdy tyto organizmy nemusí hledat druhého rodiče do páru. Nevýhodou je ovšem to, že šance na přežití skupiny velmi podobných organizmů klesá. Při změně okolních podmínek se totiž pravděpodobně ve skupině nenalezne dostatek členů, kteří by měli vhodné vlastnosti i pro tyto nové podmínky.

Právě prospěšnost různorodosti je hlavním důvodem, proč se nám neustále honí hlavou, jak zaujmout druhé pohlaví a v ideálním případě i to, jak si ho udržet. A tato fascinace naším protějškem alespoň historicky vedla k novým potomkům. A právě schopní potomci jsou klíčem k budoucnosti! Zajištění si schopných potomků ovšem není pouze o maximalizaci jejich počtu, ale značný význam zde má především jejich výchova a kvalitní zázemí. A právě proto, že není tou zcela nejlepší variantou pouhé zajištění si potomků a jejich následovné zanechání druhému rodiči, tak byl vznik rodiny přirozeným krokem. Z genetického hlediska je přirozeným zájmem obou rodičů, aby jejich společné děti prospívaly, protože jsou pro ně jsou geneticky nejbližšími lidičkami na celém světě. A právě rodina je tím nejefektivnějším nástrojem pro společnou péči o potomky. Takto tedy podle mě vznikla ta nejužší rodina, která je tvořena rodiči a jejich dětmi. Z toho vyplývá, že rodina vznikla jako prostředek ke zvýšení šance na naplnění první a druhé složky smyslu života, tedy nesmrtelnosti myšlenky a nesmrtelnosti genu. Nesmrtelnost genu je naplněna přežitím našich potomků. A nesmrtelnost myšlenky je naplněna převzetím našich názorů, přístupů a znalostí další generací.

Dnes navíc díky delší době dožití existují vícegenerační rodiny. I vnoučata jsou prarodičům geneticky velmi blízká, a proto i jim přirozeně záleží na jejich prospěchu. No a pak tu ještě máme širší rodinu, tedy všemožné tetičky a strýčky. Tety a strýčkové jsou sice již lehce mimo přímou rodovou linii určitého človíčka a měli by mít i své vlastní potomky, ale stále jsou tomuto človíčkovi poměrně geneticky blízcí. Proto i členové širší rodiny mají přirozený zájem na prospěchu ostatní členů širší rodiny.

Když to tedy shrneme, tak jsou potomci lidí i dalších pokročilejších organizmů kombinací svých dvou rodičů a nejsou ničí prostou kopií. A protože je naším přirozeným zájem, aby naši potomci přežívali a prospívali, tak je rodina naprosto přirozeným nástrojem k dosahování těchto cílů. Toto platí v nižší míře i pro širší rodinu, tedy pro příbuzné. Velmi podstatné na tom je, že ta naše snaha o to, aby příbuzní prospívali je přirozená. A toto je na celém světě naprosto unikátní, proto bychom si toho měli opravdu vážit.

Jaká je tedy úloha rodiny v našich životech?

Jednoduše řečeno je úlohou rodiny utvořit malé společenství, jehož členové budou profitovat z různorodosti, vzájemné spolupráce a důvěry. Vše by pochopitelně mělo směřovat k výchově a poskytnutí bezpečné základny pro novou generaci, ale i pro všechny ostatní členy. Rodina by teda měla být pevným bodem a oporou v životě každého z nás. Dále by pro nás měla být rodina studnicí inspirace a vlastně by nám také měla poskytovat návod na život a měla by nám doporučovat i základní životní hodnoty. Z toho vyplývám, že je v dobře fungující rodině vhodně uloženo obrovské množství energie, protože se toto pochopitelně nevytvořilo samo 😊!

A protože je pro nás rodina natolik významná, tak bychom se měli naučit tlumit ty naše přirozené vnitřní hlásky, které nás navádějí k maximalizaci prospěchu pro nás samé. Správné fungování rodiny je tedy spojeno i s částečným omezením vlastního přirozeného sobectví ve prospěch rodiny. Problém spočívá v tom, že pro nás lidi tento přístup není zcela přirozený, protože z evolučního hlediska jasně upřednostňujeme přínosnost z krátkodobého hlediska. Pokud ovšem budeme prospěšnost svého chování sledovat v dlouhém časovém úseku, tak je i občasná vhodná osobní oběť ve prospěch rodiny výnosnou investicí.

Úlohu rodiny jsme si tedy popsali poměrně jednoduše. S naplněním těchto cílů je to už ovšem poněkud složitější. Takže teď se na to zaměřme podrobněji!

Jak je vlastně rodina řízena?

Rodina je poměrně malým společenstvím lidí. Proto si můžeme rodinu představit, jako malý stát, nebo jako malou firmu. A každé společenství potřebuje nějaké vedení a důvody, proč by jeho členové měli alespoň v těch důležitých otázkách podřizovat své zájmy zájmům společným. Pokud si jsou členové rodiny podobní, tak se pravděpodobně lépe shodnou, ale někdy mohou mít problém najít ve svém středu někoho schopného na řešení určitých oblastí života. Různorodá rodina naopak bude lépe nalézat schopného člena na všemožné oblasti života, ale nalezení společných zájmů a cílů pro ni asi bude skutečnou výzvou.

A protože je každá rodina tvořena jiným typem lidí s jinými schopnostmi, tak vznikají i různé typy vedení nebo řízení rodiny. V rodině tedy může vládnout diktatura, demokracie, nebo třeba i anarchie.

Já správně fungující rodinu považuji za mnoha generační projekt. V takovéto rodině je uloženo nepředstavitelné množství energie a osobních obětí. Takováto rodina disponuje mnoha tradicemi, znalostmi a zkušenostmi ze všemožných oblastí lidského života. Dále má takováto rodina silné sociální postavení, obstojné hmotné zabezpečení a současně velmi mocný příběh neboli historii. Popisovaná rodina je tedy exkluzivní společností a členství v ní je jedinečnou výsadou, ale také závazkem. Zde nám jako extrémní příklad poslouží britská královská rodina.

Obecně platí pravidlo, že pokud se společnost nerozvíjí, tak nezůstává na stejné úrovni, ale postupně upadá. Proto je nutné rodiny správně řídit. A tato potřeba platí nejenom pro ty významné rodiny. Správná rodina by tedy měla být zacílena na zvyšování svého významu a na svůj rozvoj. Pokud to schopnosti členů rodiny dovolí, tak považuji za ideální takové uspořádání rodiny, které se nachází někde mezi demokracií a absolutismem. Z prvků absolutizmu bych zařadil velmi schopného vůdce, pro něhož je rozvoj rodiny životním posláním. Tento vůdce by měl také disponovat nadhledem, měl by chápat podstatu činností a měl by mít výbornou intuicí s jasnou vizí do budoucna. Nezbytná je i rozhodnost vůdce a jeho zodpovědnost za tato rozhodnutí. Pro tohoto vůdce by mělo být dlouhodobé zdraví rodiny prioritou, a proto by měl mít i sílu činit nepopulární rozhodnutí, pokud ví, že jsou nutná. Vůdce by pochopitelně také měla provázet inteligence, zkušenosti a moudrost. Tento vůdce by měl být natolik moudrý a natolik by měl milovat svoji rodinu, aby byl schopný předat vedení někomu jinému, pokud by okolnosti mluvili v prospěšnost toho rozhodnutí z pohledu celé rodiny.

Z demokracie bych využil pokoru, diskuzi, obšírné vysvětlování důležitých kroků, respekt k názorům druhých a schopnost svěřit maximum kompetencí v jednotlivých oborem dalším členům, kteří jsou na dané oblasti specialisty. Dále považuji za potřebnou možnost poměrně snadno obměnit členy vedení, pokud to bude výhodné pro celou rodinu. A to bez zbytečné zášti!

Slabinou absolutizmu bývá občasná krutost, pocit nadřazenosti nad ostatními a také omezený úhel pohledu. No a slabinu přílišné demokracie vidím v přílišné orientaci na pocity a pohodlí, což vede ke krátkozrakým řešením. Dále vidím slabinou demokracie v nerozhodnosti a občas až k úplné neschopnost dospět k nějakému rozhodnutí. Ve válečném stavu by tento stav znamenal paralýzu a drtivou porážku. Proto nepovažuji demokratický systém řízení za dlouhodobě udržitelný.

Z absolutismu bych si tedy vzal vizi, orientaci na dlouhodobou udržitelnost, rozhodnost a schopného vůdce. No a z demokracie pak zaměření na důstojnost členů rodiny, na kvalitu jejich života a na vzájemný respekt. Čím více schopnosti a vlastnosti skutečného vůdce pokulhávají za popsaným ideálem, tím více by se se forma vedení rodiny měla přibližovat demokracii.

Ideálně by také měla mít širší rodina velmi rozsáhlé oblasti zájmu. Proto by se v ní měli nacházet právníci, politici, doktoři, učitelé, technici, obchodníci, umělci, všemožné dělnické profese atd. Rodina by měla být prospěšná pro všechny své členy a měla by pro ně být záchytným bodem a útočištěm v nepříznivých situacích. Proto by se měli její členové snažit o to, aby v jejím vedením byli ti nejschopnější z členové a nemělo by docházet k politikaření a k boji o pozice ve vedení. V případě přetlaku kandidátů na vedoucí pozice je přeci možné, aby ti nedocenění zlepšili svoje schopnosti a aby potřeba jejich povýšení byla zřejmá. Nebo také ti nedocenění mohou nalézt uplatnění svých ambicí mimo rodinu. V případě pocitu nevhodného vedení je řešení složitější, ale od toho je třeba, aby byl vůdce dostatečně sebekritický a pokorný. Ego by ve vedení nemělo mít své místo!

A to, že by se měla rodina snažit dosahovat nesmrtelnosti genu a myšlenky asi ani nemusím speciálně zdůrazňovat! Z toho také vyplývá, že by zde měly mít naprosto výsadní postavení maminky dětiček, protože kvalita jejich výchovy velmi výrazně ovlivňuje celou budoucnost rodiny!

Ono tedy příliš nezáleží na tom, jak vysokou funkci v rodině zastáváme, ale jde spíš o to, aby rodina fungovala správně jako celek. Stejně, jako v divadle zde platí heslo, že není malých rolí, jen malých herců. Proto bychom se neměli snažit o dosažení, co nejvyšší pozice, ale spíš o dosažení té, která nás bude naplňovat a která odpovídá našim možnostem a schopnostem. Moc vůdce je vykoupena jeho odpovědností, pracovitostí a neustálým obhajováním této pozice. Nenáročnost nízké pozice zase může být vykoupena nenaplněním osobních ambicí, nižším společenským postavením a pocitem vlastní nedůležitosti. Nezáviďme tedy ostatním výhody jejich pozice, protože s ní jsou dozajista spojeny i nevýhody, které si třeba ani neuvědomujeme. Spíše si uvědomme, že má každý snaživý člen v rodině své místo a že je toto místo spojeno i s určitými nevýhodami, se kterými bychom se my prát nechtěli.

Pokud se nám doporučení líbí, tak už jen chybí jej uvést do praxe 😊. A to přeci bude hračka, ne 😊?!

Čím jsou rodiny specifické?

Rodiny jsou především specifické svou genetickou blízkostí, což je unikát, který jinde nenajdeme. Z tohoto důvodu máme rodinu jen jednu, ve výjimečných případech několik málo. Každopádně naše případné zatracení budeme velmi složitě napravovat. Díky genetické blízkosti je pro nás také přirozenější sledovat prospěch členů rodiny, než ostatních členů společnosti (toto je názor inspirován knihou Sobecký gen). Pravděpodobně díky těmto souvislostem je zvykem se s rodinou často setkávat a tím utvářet společný příběh, který nás opět sbližuje a který napomáhá tomu, abychom si lépe rozuměli. I díky tomu se v rodině poměrně dobře známe a přisuzujeme rodině velkou důležitost. Proto také nepředpokládáme, že by se druhým vyplatilo ohrozit své členství a pozici v rodině tím, že nás podvedou. Díky tomu v dobře fungující rodině ostatním svěřujeme svoji velmi silnou důvěru již od prvních setkání. Tuto důvěru ale musíme naplňovat. A důvěra je nesmírně mocná, protože činí věci snadnějšími. Proto naše důvěryhodnost ovlivňuje to, jak významnou roli budeme hrát v naší rodině. A právě proto je naše působení v rodině velmi úzce svázáno s naší historií a s obrazem, který o nás ostatní mají. V rozsáhlé společnosti můžeme být podvodníky, protože se naučíme vyhýbat spravedlnosti a s podvedenými se již nikdy setkat nemusíme. V rodině ale toto neplatí. Tam sice často hrají v rozhodnutích větší roli city než rozum, ale i tak si naše selhání ostatní jistě budou pamatovat.

Obecně řečeno je předsudek důvěry velmi bláhovým počinem. Správně fungující rodina je ale právě tím prostředím, kde má tato bláhovost největší šanci na úspěch. A právě luxus v podobě předpokladu důvěry je jedním z hlavních benefitů dobře fungující rodiny. Jen si představme, o kolik by se u nás zlepšila situace v právu, kdyby bylo právo založeno na předpokladu důvěry a na tom, že lidé a podniky chtějí ze své podstaty zákony dodržovat, protože to pro ně bude prospěšné. A právě toto prostředí by mělo panovat ve správě fungující rodině. Proto buďme důvěryhodnými a pečujme o důvěru, kterou v nás ostatní mají.

Mají všichni stejný přístup k rodině?

Ne nemají! My lidé jsme hnáni hladem po efektivitě. Efektivita je nesmírně důležitá a bez přirozené snahy o její dosahování by žádný živý organizmus dlouho nepřežil. Proto se snažíme věci dělat správně, a proto se například také snažíme zabezpečit. Tato touha po efektivitě může být ale přecházet až v posedlost a její nejničivější síla se projevuje především v mezilidských vztazích. Vrcholným cílem efektivity je dosažení nesmrtelnosti genu. Tento cíl je ale natolik komplexní, že se v našich životech spíše setkáváme s touhou po efektivitě v jednotlivých dílčích krocích, které by k tomu hlavnímu cíli měli vést. O úskalí, že ztrácíme z dohledu hlavní cíl, pokud zaměříme pozornost na ty podřadné malé krůčky si povíme jindy, protože si toto téma zaslouží více prostoru. Vraťme se ale k hladu po efektivitě. Ten se v našich životech projevuje tak, že pokud můžeme mít něčeho více, nebo pokud můžeme mít něco lepšího, nebo pokud můžeme něco udělat snadněji, tak to prostě chceme! Určitě si všichni dobře vybavíme, jaké hrozné utrpení pro nás představuje dělat činnosti neefektivně. Představme si, že chceme jít do obchodu, který je přímo naproti nám na druhé straně silnice, ale my se nacházíme 50 metrů od přechodu pro chodce. Cesta přes přechod znamená 50 metrů k přechodu, cestu přes silnici a následovně 50 metrů od přechodu k obchodu. Pokud půjdeme přímo přes silnici, tak je cesta asi 15x kratší. Pokud po silnici jezdí spousta aut, tak nám sice bude líto delší cesty, ale nakonec půjdeme přes přechod. Pokud ovšem silnice bude přehledná a auta po ní budou jezdit pouze výjimečně, tak nás bude touha po efektivitě bude opravdu velmi silně nutit, abychom přešli přes silnici přímo.

Na tomto banálním příkladu chci ukázat, že je touha po efektivitě opravdu neskutečně mocná a že pokud půjdeme delší cestou přes silnici, po které moc aut nejezdí, tak naše pocity z toho rozhodnutí budou opravdu velmi nepříjemné. Zkuste si to 😊! A právě tato touha po efektivitě ovlivňuje i náš přístup k rodině. Je na naší přirozenosti a do jisté míry i na naší vůli, jak budeme vnímat efektivitu našeho působení v rodině.

První přístup spočívat v tom, že si zdraví rodiny a její rozvoj stanovíme, jako významný životní cíl a efektivitu tedy budeme vnímat právě jako naplňování souvisejících úkolu a jako podporu členů rodiny.

Další přístup spočívá v tom, že si budeme plnit pouze nezbytné povinnosti v rodině a budeme čerpat všechny přínosy, které nám ze členství v rodině plynou. V tomto případě efektivitu vnímáme, jako velmi sympatický poměr přínosům k nákladů.

A posledním extrém spočívá ve snaze vytěžit z rodiny maximum a nebrat příliš ohled na ostatní. Toto je právě ten přístup maximalizace efektivity ze sobeckého pohledu a z velmi krátkodobého hlediska. Upozorňuji na to, že sobecký přístup vede k degradaci schopností a hodnoty daného člověka, k pravděpodobné nízké kvalitě výchovy jeho potomků a k riziku rozvrácení rodiny vlivem tohoto, že ne všichni členové rodiny budou ochotni jeho chování tolerovat.

Ve skutečnosti je náš přístup ale nejspíš kombinací uvedených verzí.

Pro nás lidi je tedy efektivita velmi podstatná, ale její chápání máme rozdílné. Toto chápání efektivity je závislé především na naší přirozenosti, na zkušenostech, na respektu k ostatním, na časovém horizontu našich cílů, ale i na našich schopnostech. Jsem přesvědčen o tom, že lze změny přístupu docílit i pouhou úpravou úhlu pohledu neboli cesty k dosažení vlastních cílů a se špetkou snahy.

Jaký je vlastně přínos správně fungující rodiny pro nás?

Jednoduše řečeno nám rodina poskytuje zázemí, zabezpečení, pocit osobní hodnoty, sociální postavení, znalosti, hodnoty, pravidla, útočiště, vzájemnou spolupráci, vzájemnou důvěru, zpětnou vazbu a veledůležitou lásku. Rodina je tedy takový naším útočištěm a výchozím bodem. Rodina má podobnou funkci jako domov. Domov také ráno opouštíme, abychom se do něj vraceli večer, nebo při případných problémech. Kromě toho nám rodina předkládá historicky ověřené názory, životní přístupy, hodnoty a pravidla. Rodina nám tedy ukazuje cestu, kudy se v životě vydat.

Když se narodí nový človíček, tak je jeho budoucí život do značné míry ovlivněný jeho přirozeností, kterou nejvíce utvářejí geny zděděné po předcích. Přes to všechno ale mnohem více ovlivní jeho život prostředí, ve kterým bude vyrůstat a ve kterém se z toho malého "člobrdy" bude stávat dospělý a samostatný člověk. Ona tedy celkem oprávněně do toho rozvoje značně fušuje i společnost. Já tedy vidím jednu z hlavních úloh správně fungující rodiny v poukázání na určité nesrovnalosti v hodnotách a názorech, které nám společnost předkládá. A právě tyto alternativní názory a připomínky jsou nesmírně důležité pro to, aby si každý mohl utvořit nadhled a svůj světonázor.

Jak si tedy představit reálnou hodnotu naší rodiny?

Začněme tím, že si stanovíme výchozí hladinu neboli nejnižší úroveň rodiny. Děti při svém růstu a rozvoji potřebují bezpečí, zázemí, pochopení, inspiraci, vzory, podněty, pravidla a pocit lásky a vlastní hodnoty. Proto bych stanovil jako základ neúplnou rodinu, kdy jsou děti mláceny, nemají bezpečné útočiště, je jim bráněno v rozvoji a ve vzdělávání. Děti v takovémto prostředí prožijí své dětství ve strachu a setkávají se nekvalitními, nebo i zhoubnými návyky a názory. A to vše předurčuje malému človíčkovi neveselou životní dráhu. Je to začarovaný kruh!

Teď se zamysleme nad naší rodinou a uvědomme si v čem všem je naše rodina lepší než ta základní! Zamysleme se nad tím, jak moc velké štěstí jsme měli, že jsme se narodili právě do té naší rodiny! S kolika inspirativními návyky a názory nás členové rodiny seznámili? Jak velkého hmotného zabezpečení se naše rodina vzdala, aby jej mohla poskytnou nám? Kolik času nám členové rodiny za život věnovali? Kolik problémů nám pomohli vyřešit? Kolikrát nám poskytli moudrou radu, když jsme byli bezradní? Jakým množstvím lásky nás zahrnuly? Kolik druhých šancí jsme dostali po předchozích selháních? Kolik trpělivosti s námi ostatní měli, když jsme se něco učili, nebo když jsme byli třeba v pubertě?

A teď se zamysleme nad tím, kolik energie museli naši předkové investovat, kolik nezdarů museli překousnout, kolikrát museli obhajovat své názory a svou pozici v rodině! Kolik energie, času a štěstí bychom potřebovali, abychom z ničeho vybudovali takovou rodinu?

A teď si představme, že bychom před narozením měli možnost volby, zda se narodíme do naší rodiny, nebo do té základní. Při výběru základní rodiny bychom jako kompenzaci dostávali každoročně nějaký luxusní dárek podle našeho výběru v přibližné hodnotě nového luxusního sportovního automobilu. Jakou variantu byste si vybrali? Já bych bral tu svojí současnou rodinu. Pokud jste na tom stejně, tak jsme se spolu právě shodli na tom, že má naše rodina větší hodnotu než každoroční dárek v hodnotě několika milionů korun. A to za život dělá stovky milionů korun. Tím tedy tvrdíme, že skutečná hodnota naší rodiny v přepočtu na peníze dosahuje astronomické částky. Proto doporučuji, abychom neohrožovali naši rodinu například tím, že vše podřídíme tomu, abychom si mohli jednou koupit ten luxusní automobil a pro dosažení těchto cílů několikrát drobně podrazíme další členy rodiny. Opravdu to za to nestojí 😊!

A jak informace z dnešní přednášky využít ve vlastním životě? Zkuste si odpovědět na tyto otázky.

1. Mám v životě k dispozici lepší a trvalejší zázemí, než které mi nabízí moje rodina? Pokud ano, tak se vytvoření hodnotné rodiny vyloženě nabízí.
2. Našel jsem si již své místo v rodině? Chovám se tak, abych byl hodnotným člen rodiny?
3. Jsem spokojený se svým aktuálním místem v rodině?
4. Zamýšlím se nad podstatou doporučení, které v rodině získávám a které se mi nelíbí? Není třeba možné, že jsou pro mě tato doporučení prospěšná především z dlouhodobého hlediska?
5. Vysvětlujeme si v rodině podstatu povinností, doporučení a zákazů? Bývá po ruce někdo ochotný, kdo my vysvětlí to, čemu nerozumím?
6. Je v rodině převážně láskyplná atmosféra a řídíme se heslem "jeden za všechny, všichni za jednoho"?
7. Mají zbloudilé ovečky z naší rodiny možnost vykoupit se?
8. Má naše rodina dlouhodobou vizi? Pracujeme neustálém na růstu a rozvoji rodiny? Má rodina nějak zajištěno prosazení i nepříjemných řešení, která jsou potřebná?

A opět si ještě dovolím nezbytnou připomínku:

Upozorňuji na to, že v přednášce nemusí být vše dokonale správně. Proto uvedené informace nikdy slepě nepřebírejte a o všem kriticky přemýšlejte.

A to je vše lidičky! V příští přednášce se budeme věnovat tématu Osobní odvaha. Tato přednáška znovu patří do tematického okruhu Člověk.

Pokud se vám přednáška líbila, prosím o její sdílení, o sledování kanálu Poznávání podstaty na YouTube a o sledování Facebookového a Twitterového účtu projetu. Budu rád i za vaše komentáře k videím.

Mějte se krásně

váš Diskutér